V temné noci plá | Kapitola 4 | V jaké pozici?

21. april 2016 at 19:04 | Nerea |  V temné noci plá
Poněkud kratší kapitola, ale snad se bude líbit. Co říkáte na Draca? Příjemné čtení přeje Nerea. :))

Kapitola 4 - V jaké pozici?
Dalších pár dní jsem si nechala na rozmyšlenou, jestli mě ten veleslavný nápad náhodou neopustí. Nevím, jestli bohužel anebo bohudík, ale neopustil a právě proto jsem teď seděla u stolu a snažila jsem se sesmolit úctyhodný dopis, který vyjádří moje nadšení.

Nebyla jsem si jistá, co má přesně napsat a jestli mám vůbec uvádět důvod, proč jsem nakonec svolila, ale po několika pokusech, které skončili pomačkané v koši, jsem se rozhodla, že obyčejná nejjednodušší odpověď bude muset paní profesorce McGonagallové stačit. A tak jsem napsala toto.

Dobrý večer,

Vaši nabídku přijímám. Pošlete mi prosím potřebné dokumenty a dodatečné informace, jako je nástup a přestěhování do hradu.

Děkuji,
Naomi Starrová

No, nebylo to nic světoborného, ale byla jsem spokojená, hned, jak jsem svitek smotala a přivázala ho Bellovi k noze.
Bell je moje krásná sova pálená. Je to sameček, který měří asi čtyřicet čísel a má tmavější takové to srdíčko, které mu rámuje obličej. Malinko na mě zahoukal, tak jsem mu dala pamlsek a přešla jsem k oknu, ze kterého jsem ho s pohlazením vypustila.

Nečekala jsem už odpověď, protože přece jenom bylo devět hodin večer. I když je Bell pták, tak přece jenom mu cesta nějaké ty dvě hodiny zabere, a tak jsem zavřela okno. Zaklela jsem ho kouzlem, které mělo Bella poznat a pustit ho dovnitř a za ním se zase zavřít. Měla jsem ho už několikrát ověřené na naší dopisní mánii s Fredem. Také jsem si dopisovala s paní Malfoyovou, Bell létal pro Denního věštce a přinášel z ministerstva pozvánky na každoroční plesy, stejně jako se v době páření (takže kdykoliv ho napadlo) na několik dní ztrácel a potom se zase vrátil šťastnější, než kdy jindy. Vždycky má po takovýchto záletech žaludeční problémy, protože doletí a přecpe se, neřád.

Musela jsem se zasmát nad tím, jak jsem k němu přišla. Dostala ho totiž moje sestra ke svým patnáctým narozeninám, jenomže ho s ohrnutým nosem odmítla a řekla, že ho nechá chcípnout, pokud nedostane výra, kterého si tak vehementně přála.

Jenomže to bych já nikdy nedopustila. Lexy hned ten den dostala novou sovu, ale jelikož ta malá sovička pálená nešla vrátit do obchodu, protože matka zahodila účtenku, tak jsme si ho nechali. Stala se z něj rodinná sova, ale svoji klícku měl u mě v pokoji a tak byl tajně můj. Oficiálně by to nešlo, protože mi bylo jen třináct a sova se v naší rodině dává na patnáctiny a Lexa by byla nafučená. Prostě hloupé důvody, které mi stejně byly jedno.

Když jsem si ho poprvé pohladila, tak zrovna uletěl ze Lexiny ruky v rukavici a sednul si na opěrku křesla, ve kterém jsem si četla knihu. Koukal se na mě těma svýma zlatýma očima a já jsem věděla, že je jenom můj.

Od té doby jsem nemohla být šťastnější. Konečně jsem v domě plném neznámých lidí měla přítele, sovu. Vždycky, když mě chtěl povzbudit, tak zvláštně otevřel zobáček a vydal neobvyklý zvuk, který zní jako cinkání zvonku - proto Bell.

Ale taky už není nejmladší, pomyslela jsem si a zatřepala jsem hlavou. Posbírala jsem si pyžamo a šla jsem pod sprchu a pak spát.

***

Dalších několik dní jsem skoro nevykročila z bytu, jen na nákup do menší samoobsluhy na rohu ulice. Řešila jsem nějaké papírování, musela jsem napsat výpověď do firmy, kde jsem zatím pracovala, a hlavně, musela jsem si zabalit všechny věci. Velmi nepřesvědčeně jsem doufala, že mi bude přidělen jeden z větších bytů a že bude mít alespoň nějaké to okno, aby tam nebylo celý den zatuchlo.

Narychlo jsem napsala vzkaz i Fredovi. Po Bellovi mi přišla veselá odpověď, na mluvícím papíru, který dvojčata už nějaký ten pátek vyráběla. Byl nadšený a těšil, se, jak mě tam přijde navštívit. Nad tím jsem si jenom povzdechla. Snad nebude dělat problémy, nechtěla bych, aby se na mě moji noví spolupracovníci naštvali hned v prvních pár dnech.

Když jsem si sbalila všechno oblečení do kufru, který byl vevnitř větší, tak jsem se vrhla na balení věcí do krabic. Rozhodně jsem si s sebou chtěla vzít všechno, teprve až na místě se budu rozhodovat, jestli si všechno nechám. Svých knih se ale nevzdám a ani svých malířských potřeb, natož lektvarových.

Opravdu mi zabralo několik dní, než jsem všechno schovala a správně popsala, ale pomoci jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby se mi Fred anebo George hrabali ve věcech. S Ginny jsem zase taková kamarádka nebyla a s Hermionou už vůbec ne. Byla jsem ráda, když mě ty dvě alespoň pozdravily, ale s Lenou jsme kamarádky vždycky byly, jenomže jsme každá měla svůj vlastní život a ten její byl velmi nabitý, jelikož převzala práci po Xenofiliusovi a dělala redaktorku Jinotaje.

Nakonec jsem byla ráda, že jsem sama. Při lepení a popisování poslední krabice mi došlo, že začínám trochu jinačí život. A najednou jsem se do Bradavic znovu těšila. Na všechny ty studenty, na vzpomínky a taky trochu na své kolegy. Třeba se seznámím s někým novým.

S dalším ránem mi neznámá sova přiletěla předat dopis od ředitelky.

***

"Dobrá, tak se všichni posaďte," pronesla ředitelka vážně několik slov a sama se posadila do čela stolu. Seděla jsem na polstrované židli hned vedle ní ve sborovně v Bradavickém hradě. Když jsem došla, postupně jsem se pozdravila se všemi, které jsem znala a snažila jsem se zapamatovat jména těch, které jsem nikdy neviděla.

Ředitelka vykládala nějaké obecné věci. Poslouchala jsem ji, ale to mi nebránilo v rozhlížení se okolo. Úplně na druhé straně stolu seděl on. Draco Malfoy. Došel později, takže jsem se s ním jako s jediným z profesorů nepozdravila. Nikdy bych to do něj neřekla, ale spíš než Luciuse Malfoye připomínal Severuse Snapea. Seděl na své židli opřený s rukama založenýma v klíně a prsty spojenými do stříšky, nohy měl natažené daleko pod stůl. Dnes na sobě měl černý hábit a já jsem si usmyslela, že ho musím sledovat, jestli někdy nosí i jinou barvu. Každopádně mu to jako mladému muži velmi slušelo, slušelo by mu to ale více, kdyby v jeho obličeji byla alespoň známka sympatie, kterou ovšem jeho aristokratické rysy naprosto postrádají a bylo by ji potřeba dodat vědomě.

"Naomi?"

"Ano?" vylekala jsem se.

"Rozuměla jste všemu, co jsem říkala?" podívala se na mě s úsměvem tak, jako to dělávala, když jsem byla ještě školačka.
"Jistě," podívala jsem se jí do očí.

"Dobře, budete tedy vyučovat Přeměňování a budete ubytována v kabinetu ve druhém patře a v bytě vedle, učebnu ve třetím patře si zřejmě pamatujete. Tam také budete vyučovat. Občas budete mít službu ve studovně anebo budete dělat dozor do Prasinek. Pokud půjde vše podle plánů, pak bych vám chtěla velmi brzy předat i ředitelskou pozici Nebelvírské koleje, pokud s tím souhlasíte?"

"Nemám s tím žádný problém," usmála jsem se. Když už tu přece jen budu učit, pak bych se mohla zařadit pořádně do chodu školy.

"Dobrá tedy, předám vám ještě studijní plán, ale jinak si myslím, že pro dnešek je to už všechno. Samozřejmě se sejdeme za týden. Doufám, že se vše vyvede. A nakonec vám, Naomi, za celý profesorský sbor popřeji všechno štěstí, ať se vám s těmi uličníky daří!" usmála se na mě znovu.

"Moc vám děkuji," potřásla jsem si s ní rukou. Poté se začala sborovna vylidňovat, až jsem zde zbyla s Dracem sama. Chystala jsem se odejít, když mi zastoupil cestu.

"Nečekal jsem, že vás uvidím tak brzy a ještě v této pozici," prohlédl si můj šedý hábit a usmál se. Neznělo to nijak útočně, a tak jsem se usmála nazpět.

"Jakou pozici máte přesně na mysli, pane Malfoyi?" vylétlo mi obočí. Rozšířily se mu zornice.

"Vaši pozici profesorky Přeměňování," pronesl trochu nesvůj.

"Jistě, samozřejmě," potvrdila jsem jeho odpověď. V duchu jsem se smála jeho chování, zřejmě to ode mě nečekal.
Prohlížel si mě. Čekala jsem, co z něj vypadne dál.

"Mohu vás doprovodit?" zeptal se a založil si ruce za záda. Nevadilo by mi, kdyby mi nabídl rámě, na což se pravděpodobně chystal, jako pravý gentleman, ale nakonec si to rozmyslel.

"Budu moc ráda," usmála jsem se, posunula jsem si tašku na rameni a dodala jsem: "Nebyla jsem tu vlastně od školy, moc si to nepamatuji." A konverzace pokračovala dál. Cestou natáhl ruku a v němé otázce na mě pohlédl. Předala jsme mu tedy tašku s celým mým bytem. Na všechny věci bylo použito zmenšovací kouzlo a zaklínadlo lehkosti. I tak se mu pod ní ale ramena prohýbala, nedal to ale na svém milém obličeji nijak znát.

Jaký byl předtím nezdvořák, tak se ke mně dnes choval velmi mile.

"Děkuji," převzala jsem si od něj tašku před dveřmi do bytu. Odemkla jsem, vešla jsem a otočila se na něj. Nadechla jsem se.

"Jestli..."

"Pokud..." řekli jsme zaráz. Začala jsem se smát.

"Klidně pokračujte," uklidnila jsem se.

"Budete potřebovat vybalit? Mohl bych vám pomoci, pokud byste chtěla," otázku začala s pohledem sklopeným k zemi, ale ke konci se mi pevně a nadějně koukal do očí.

"Jistě, ale v tom případě navrhuji, abychom si tykali, přece jenom jsme byli spolužáci," usmála jsem se a natáhla jsem ruku.

"Souhlasím, jsem Draco," usmál se pěkným úsměvem, jeho ruka byla příjemně teplá.

"Naomi."

"Já vím," uculil se.

"Ale, že ti to trvalo. Nehledě na to, že jsem ti to sama musela prozradit," s výmluvným pohledem jsem se otočila, položila jsem tašku na zem a začala jsem z ní na zem skládat krabice.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement