Loki's rage | 3 | I want to use you

21. february 2016 at 21:36 | Nerea |  Loki's rage
Ahoj, tak jsem napsala další kapitolu. Líbí se vám? Jak myslíte, že se ti dva budou k sobě chovat? A pamatujete si první bod jejich plánu? - jaká myslíte, že bude? Moc ráda se přečtu vaše názory a budu vám vděčná za jakýkoliv komentář, děkuji :). Vaše Nerea

Kapitola 3 - I want to use you

Ráno jsem se probudila s tím, že půjdu udělat snídani, zvedla jsem se, vzala jsem si oblečení na převlečení, ale těsně předtím, než jsem opustila místnost, jsem se zarazila. S rukou na klice jsem otočila hlavu k posteli, ve které ale nikdo jiný kromě mě neležel.

Loki ležel na peřině na zemi a malým polštářkem a rukou pod hlavou. Vrtěl se, ale jinak vypadal celkem v pohodě. Musela jsem se usmát. Přece jenom to nebyl úplně zlý bůh. Řekla jsem si, že mu za to připravím nějaké pěkné překvapení.

Připravila jsem úžasnou snídani, kterou jsem mu donesla do pokoje, postavila jsem ji na jídelní stůl a kouzlem jsem zanesla vůni až k němu. Polechtala ho pod nosem a on s překvapeným zamrkáním otevřel oči a hledal zdroj.

Postavil se a se skloněnou hlavou a rozcuchanými vlasy se na mě díval s úsměvem na rtech. Úsměv jsem mu oplatila.
"Dobré ráno," ozval se, když udělal pár kroků blíž. Zněl ještě trošku nakřáple a kvůli tomu mě polila zima na zádech.

"Dobré ráno," pokynula jsem mu ke stolu. Společně jsme se v tichosti nasnídali. A pokud někdo promluvil, tak jsem to byla já, pokoušejíce se tahat z něj rozumy.

Uklidila jsem a zavedla jsem ho do koupelny, aby se mohl upravit, vykoupat a tak. Odešla jsem a nechala ho samotného. V pokoji jsem si všimla malé lahvičky se sérem pravdy, pod kterým byl malý papírek s poznámkami psanými úhledným malým písmem s elegantním sklonem. Došlo mi, že to byl on. Přečetla jsem si to a uznala jsem, že jeho postřehy budou nejspíše pravdivé a rozhodla jsem se ho požádat o pomoc, kdyby se mi ani další pokus nepovedl.

Vzala jsem ze skříně čisté mužské oblečení a rozhodla jsme se jej vyměnit za jeho tuniku, kalhoty, ponožky a spodní kalhoty, které měl pod brněním, které zde ale nenosil, protože to bylo zbytečné. Vešla jsem do koupelny a pohledem jsem zavadila o místo, kde by mělo být jeho oblečení, které tam ale nebylo.

Nebyla jsem si jistá, jak to a tak jsem udělala několik kroků k vaně, která byla za rohem, a když jsem nic neviděla ale ani nic neslyšela, tak jsem se nebála tam suverénně nakráčet. Ten zpropadenej bůh se někde pokouší o útěk! Náhradní oblečení jsem nechala oblečením a rozběhla jsem se ho hledat. Nestála jsem o to, aby si znovu ublížil.

Doběhla jsem dlouho chodbou do hlavního sálu, kde jsem ho našla stát u otevřených dveří. Němě se díval do hlubin vesmíru s kamennou tváří.

"Co ode mě chceš?" zeptal se tvrdě, nevěnujíc mi ani jeden pohled.

"Nebudu ti lhát," řekla jsem stejně jako on. "Chci tě využít, chci, abys mi pomohl vymyslet dokonalou lest."

"A proč bych ti měl pomáhat?" zasyčel.

"Protože se odtud jinak nikdy nedostaneš," řekla jsem zklamaně. "Myslela jsem, že když se bude jednat o pomstu, tak se budeš moci přetrhnout, aby ses zapojil," udělala jsem několik kroků k němu. Pozvedl jenom obočí. "Nemůžu tě odtud ani pustit dřív."

"Proč bys nemohla?" otočil se na mě prudce.

"Protože tím, co bys potom udělal, bys zabil sám sebe," dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se rozpoznat emoce v jeho obličeji. Šlo to těžce, ale jeho oči už ani neuměly lhát. Aspoň já jsem v nich už dokázala vyčíst pravdu.

"Proč?" zeptal se klidněji a chytil mě za ruku tak, jako mě držel včera. Zase se na mě pokoušel nahrát hru. Věděla jsem to, ale to mi nepomohlo se bránit.

"Protože o tom, že žiju, by neměl nikdo vědět," řekla jsem potichu. "Není to tak, že bych nechtěla, aby o mě někdo věděl, ale je na to zákon. Zákon, který ustanovila rada Álfheimu, a proti kterému se může postavit pouze člen Ásgardské královské rodiny," vysmekla jsem se mu, odstoupila jsem dál od něj, ale nakonec jsem se na něj znovu otočila, ale jen hlavou. Smutně jsem se koukala. Chtěla jsem, aby mi věřil, ale věděla jsem, že bude lepší, když si bude myslet, že to jen předstírám.

Dlouhou dobu jsme se na sebe jenom dívali. Loki potom sklonil pohled, zapřemýšlel se. A když už jsem to chtěla vzdát a odejít, tak ke mně natáhl ruku.

"Mír?" snažil se vypadat vlídně, ale pořádně to ještě neuměl. Usmála jsem se jeho gestu.

"Mír," chytila jsem jeho ruku za nadloktí, jak se slušelo a patřilo na pravou mírovou přísahu. "Tak a teď už by ses snad mohl vykoupat, ne?"
***
V trochu nepříjemné atmosféře jsme přečkali několik dní, dokud se Loki neuvolnil a nezačal mi alespoň trochu věřit, s tím, že se smál mým vtipům a sám začal nějaké říkat a dělat. Poprvé za celou dobu jsem ho uviděla bez té ledové masky a s nevinným úsměvem na rtech, když se mě pokusil vylekat, když jsem se mu pochlubila, že díky jeho poznámkám jsem dodělala ten lektvar, o kterém ale nevěděl, co je zač.

Začal se ke mně chovat jako k sobě rovné, jako ke své přítelkyni a my jsme postupně začali spřádat plány. Prvním bodem bylo najít její matku. Na to jsem se těšila, ale zároveň jsem byla trochu vystrašená.

Přemýšlela jsem nad tímto důležitým bodem v mém životě, kdy bych se měla setkat se svou matkou, když do našeho pokoje vešel Loki. Normálně bych si ho nevšímala, jen bych zvedla zrak a potom bych pokračovala v práci na jednom kouzle. Jenomže když jsem zvedla zrak tentokrát, tak jsem nemohla věřit svým očím.

Stál přede mnou, mezi dveřmi, s mokrými vlasy, které byly zvlněné a spadaly mu do obličeje. Z jejich konečků kapala voda na jeho hrudník a pak na zem. Když už jsem u jeho hrudníku, tak se musím přiznat, že jsem jej bez košile ještě neviděla, ale páni, to je pohled. Byl tak hubený, že jsem viděla každý jeden sval. Voda stékala po jeho lehce vystouplých břišních svalech až k lemu ručníku, který byl až nepředstavitelně nízko. Mohla jsem tak sledovat linku chloupků putující od pupíku až daleko pod ručník. Voda mu stékala i po stehnech a po nohách až na zem. A on si přede mnou jen tak rozpačitě stál a ještě si začal hrát s vlasy.

Zírala jsem na něj poněkud déle, než bych chtěla. Ale ježiš, nebudu lhát, chtěla jsem se na něj dívat do nekonečna. Chtěla jsem si ale i sáhnout. Setřít, nebo ještě lépe slíbat tu vodu.

"Ehm..." odkašlal si, aby odpoutal moji pozornost od zbytku svého těla.

"Hmm?" skousla jsem si ret a přesunula jsem oči na jeho obličej, i když to byla asi ta nejtěžší věc, jakou jsem za svůj život musela udělat. Jeho světle modré oči mě propichovali a já jsem byla ochotná nechat se kvůli tomuhle obrazu mučit jeho pohledy.

"Nemáš ještě nějaké to čisté oblečení?" zeptal se mě a zčervenal ještě víc. Všimla jsem si jeho rozpaků. Chvíli jsem se ani nepohnula a potom mi došlo, co říkal a rychle jsem se postavila a ukázala jsem na skříň.
"Tam," víc jsem nebyla schopna ze sebe dostat.

"Děkuji," přešel rychle ke skříni. "Tu minulou, co jsi mi dala, jsem si omylem roztrhl a kalhoty jsou špinavé a já nevěděl, jak je mám vyčistit. Nechtěl jsem tě s tím otravovat," zkoušel je najít ve skříni.

Přešla jsem místnost s pohledem na něj. Zastavila jsem se dva kroky za ním, neschopna mluvit ani dýchat. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho světlé pokožky. A v momentě, kdy jsem ztratila odvahu a rozhodla se ruku odtáhnout, se napřímil.

Prostředníkem jsem přejela po jeho zádech, což zapříčinil vlastně on. Oba dva jsme na místě ztuhli. Zhluboka jsem se nadechla a pohnula jsem rukou stále na jeho zádech, vyjela jsem výš, až ke krku a potom jsem zase sjela až na kříž. Jeho svaly se pohnuly kvůli nádechu, o který se pokusil. Na bedrech jsem mu začala malovat kroužky, až jsem se prsty zahákla o lem ručníku, podle kterého jsem sjela z jednoho buku k druhému.

V tom momentě se prudce otočil. Jeho ruka vylétla vzhůru a já jsem pootočila tvář ke straně a zavřela jsem oči, myslela jsem, že mě za tu drzost uhodí.

Ale on mi položil dlaň na tvář, přejel mi jí do vlasů a potom palcem přejel mou čelist. To už jsem otevřela oči a začala jsem se utápět v těch jeho, které byli plné pocitu, který jsem ještě neviděla.

Druhou rukou mě chytil za bok a přitáhnul si mě blíž, až jsem cítila, jak mám mokré šaty. Sama jsem nemohla s rukou na jeho zádech ani pohnout, vlastně jsem se raději nehýbala vůbec. Měla jsem strach, aby si to nerozmyslel, ať tohle znamenalo cokoliv.

S pohledem do mých očí se pořád přibližoval, musel se přikrčit, aby měl obličej v mé úrovni, i když jsem měla hlavu zakloněnou. Ucítila jsem dech na jeho tváři a potom jsem ucítila dotek na svých rtech.

S do široka otevřenýma očima jsem viděla ty jeho zavřené a snažila jsem se zpracovat ten nový vjem. Laskal moje rty tak lehce, až jsem si myslela, že se mi to jen zdá a abych se neprobudila ze snu, odmítala jsem se pohnout.

Po chvilce se odtáhl a se stále zavřenýma očima se mi opřel čelem o čelo.

"Copak to se mnou děláš?" zašeptal sametovým hlasem a rukama mě hladil ve vlasech.

"Já- já nevím," zašeptala jsem na oplátku bez dechu. Otevřel oči a zkoumavě se na mě zadíval.

"Copak se děje?" zajímal se ustaraně. "Pokud jsem to neměl dělat, tak jsi mě měla zasta..." A tak jsem ho zastavila. Vytáhla jsem se na špičky a umlčela jsem jeho rty svým polibkem. Tentokrát jsem měla zavřené oči a věnovala jsem se mu celou svou myslí i tělem.

Když jsem měla prozatím dost, tak jsem se odtáhla. Spustila jsem ruce z jeho vlasů na jeho hrudník a se stále zavřenýma očima jsem přemýšlela, jestli strojí za to, je vůbec otvírat. Právě jsem prožila svůj první i druhý polibek.

Po chvíli jsem se s úsměvem odtáhla úplně. Odcházela jsem od něj, ale chytil mě za ruku, propletl si se mnou prsty a hladil mě jimi po kůži.

"Doufám, že to bylo v pořádku..." vyslovil němou otázku, ale díval se na zem. Chvíli jsem přemýšlela, co mu mám říct, ale potom jsem našla perfektní slova, která vyjádřila vše.

"Myslím, že svůj první polibek jsem si nemohla představit jinak," usmála jsem se. Rychle ke mně zvedl oči plné překvapení.
"Cože?" zeptal se rychle a snad až příliš tvrdě.

"Slyšel jsi mě," vytrhla jsem mu ruku ze sevření, což nebylo tak těžké. Rychle jsem se otočila.

"Kdybych to věděl, tak to neudělám," řekl rozhodně. Jeho slova mi vehnala slzy do očí.

"Myslím, že to už je teď jedno," snažila jsem se znít tvrdě, ale jeho litující postoj mě srazil silně k zemi. Nadechla jsem se, ale nemohla jsem zabránit trhanému vdechu. Hned potom jsem uslyšela Lokiho kroky a potom jsem už stála otočená čelem k němu. Netekly mi slzy, ale oči jsem jich měla plné.

"Nemyslel jsem to tak," zastyděl se a zvedl mi prstem bradu, abych se na něj podívala. "Neměl jsem to být já, kdo ti ten polibek tak nečestně ukradne," zajel si jednou rukou do vlasů a zhluboka se nadechl.

Zamračila jsem se, to tomu teda moc nepomohl. Nechápala jsem ho.

"Poslyš," chytil mě za tváře a koukal se mi do očí. "Nelituji toho, pokud ani ty ne." S očima doširoka otevřenýma jsem nepatrně pohnula hlavou, ani nevím kterým směrem, ale jeho obličej v tom momentu zesmutněl.

Než se stihnul odtáhnout, tak jsem mu vtiskla motýlí polibek na uzoučké rty. "Nelituji."

Po chvilce jsme se od sebe odtáhli. "Počkat, a co ten polibek na Midgardu?" zeptal se najednou.

"Jenom iluze," pokrčila jsem rameny s malým úsměvem. Potěšilo mě, že ji neprokouknul. Doširoka otevřel oči a znovu se na mě překvapeně podíval.

"No co, jsem skvělá čarodějka," usmála jsem se. "A teď by ses měl už opravdu obléct, přece jenom tu stojíš polonahý," ukázala jsem na jeho ručník a on zase zčervenal, rychle popadl věci ze země, které upustil, když měl zatemněný mozek, a potom odešel z místnosti, aby to na sebe natáhnul. S pohledem na jeho houpající se ručník, který si musel přidržovat, aby mu nespadl, jsem se musela hlasitě smát.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement