V temné noci plá | Kapitola 3 | Ale chci to?

27. january 2016 at 23:48 | Nerea |  V temné noci plá
Tak, ahoj, po dlouhé době jsem tu zpět. Na popud jedné slečny, která mi píše na Wattpadu a dělá mi radost. :) Užijte si, Vaše Nerea ;)

Kapitola 3 - Ale chci to?
Ráno jsem se probudila jenom z jednoho prostého důvodu. Svítilo mi slunce do očí, snažila jsem se posunout v posteli, ale moje peřina nechtěla spolupracovat. Chtěla jsem si její kraj schovat mezi stehna, jenomže na jejím druhém konci někdo ležel.
Otevřela jsem jedno oko. Slunce mi pořád svítilo do obličeje a tak bylo poněkud těžší než obvykle rozpoznat, kdo vedle mě leží. Ne, že bych se do podobné situace dostávala častěji. Právě naopak. Nehledě na slunce jsem zrzavou kštici mého spolu ležícího nemohla přehlédnout. Vyvalila jsem trošku v šoku obě oči a zase jsem je rychle zavřela. Zamyslela jsem se nad včerejším večerem a díky nezamlženým vzpomínkám jsem se musela pousmát. Já jsem tady nebyla ta, co by se měla stydět. Až mu, anebo spíše Georgeovi budu vykládat o tom, co jeho bratr večer vyváděl, než jsem ho uložila do postele, tak se potrhá smíchy. A Fred se zachytí v chapadlech osidla hanby.
Nakonec jsem oči otevřela. Převalila jsem se tak, abych byla k Fredovi otočená bokem, abych si ho mohla pěkně prohlédnout. Nemělo smysl spekulovat o bolestech jeho hlavy nebo nevolnosti od žaludku. Její dnešní přítomnost byla u zrzounka stoprocentní. Pramen vlasů mu padal do očí, ale nejspíš si toho ani nevšiml. Spal, jako když ho do vody hodí.
Bylo pěkné ráno, soudě podle světla zvenku. Nebyla jsem si sice jistá, kolik je hodin, ale mám ve zvyku vstávat brzy do práce, takže bych počítala, že je něco kolem osmé ráno. Na kouzelníky a čarodějky, kteří se propili celou nocí, je to tedy ještě něco jako půlnoc.
Sluneční paprsky osvětlovaly pokoj, a tak bylo velmi lehké si jej prohlédnout. Od drobných pih na jeho tvářích a nosu, přes silný krk a pěkně tvarovaná symetrická ramena, která měl skrčená, protože naproti mně ležel na boku s rukou pod hlavou. Svaly na břiše se mu táhly až pod lem pyžamových kalhot. Kůže na břiše byla srolovaná na tenké varhánky, které tak dávaly jasně najevo, jak moc podkožního tuku tento moc pěkný kluk přede mnou právě má. Panebože, jak je hubený, pomyslela jsem si a vzpomněla jsem si, jak vypadá moje břicho, když takhle ležím. Zastyděla jsem se, jak za svoje tělo, tak za tohle moje okukování.
Potichu jsem se zkusila pohnout po posteli k jejímu kraji. Fred se ani nepohnul. Oči jsem měla přikované k jeho obličeji s němou prosbou, aby se nevzbudil. Srdce mi bušilo trošku rychleji. Posunula jsem se ještě o kousek dál tak, že jsem došlápla jednou nohou na zem. Pod prsty jsem ucítila lakované dřevo, které ale nebylo vůbec hladké. Doufala jsem, že prkna pode mnou a mojí vahou nezavržou, nechtěla jsem ho totiž vzbudit.
Všechno vyšlo hladce, a tak jsem popadla z židle jeho mikinu, kterou jsem si následně oblékla a v jeho ponožkách, které na mě vypadaly spíše jako podkolenky, jsem se vykradla z jeho pokoje.
Fredův pokoj, který byl ve druhém patře a původně byl pokojem obou kluků, byl naštěstí jeden z nejnižších. Doupě mělo přízemí, pět pater a půdu k tomu a všechno to bylo propojené schodištěm stvořeným z tak rozdílných kusů dřeva, že sejít jen ty dvě patra mi nějakou chvíli zabralo. U paty schodiště jsem si samým přemýšlením připadala probuzená stejně jako po šálku kávy.
Stanula jsem v obývacím pokoji za sedačkou. Z kuchyně hned vedle bylo slyšet zvuk umívajícího se nádobí a smažení.
Udělal jsem několik kroků a nakoukla jsem dovnitř, kde jsem zahlédla pozadí paní Weasleyové pohupovat se v rytmu jejího pískání. Potichu jsem se zazubila. Stála u plotny, v jedné ruce držela naběračku s tekutým těstem pravděpodobně na palačinky a ve druhé držela žhavou celokovovou pánev vytřenou sádlem. Nevypadalo to, že by si všimla vetřelce na svém teritoriu. Stočila jsem pohled o kousek vedle a zahlédla jsem houbu na umývání, jak oplachuje nějaké talíře ze včerejšího večera v mýdlové vodě.
Jakmile jsem zjistila, že vzduch, až na Molly, je čistý, tak jsem vešla do prostoru kuchyně.
"Dobré ráno," pozdravila jsem dostatečně nahlas, abych pronikla novou melodií jejího stupňujícího se zpěvu. Prošedivělé zrzavé vlasy se mihly vzduchem, to jak se na mě s úsměvem otočila a sama mi popřála to samé. Její oči přitom prohlédly moji postavu odshora dolů, a i když si všimla mých holých nohou a případné absence jakéhokoliv spodního dílu oblečení, které jsem ale měla, musím dodat, tak ani pak se nepřestával usmívat. I když já sama jsem byla poněkud nervózní.
V dalším momentě postarší žena vytáhla z kapsy svoji hůlku a zakouzlila obracečku na palačinky tak, aby je osmažila za ni, aby se mi sama kuchařka mohla věnovat.
"Vyspala ses dobře?" řekla Molly, přistoupila ke stolu, ještě si otřela ruce do zástěry a začala si nalévat čaj z konvice, které byla podle mého nejlepšího magického cítění očarovaná kouzlem na udržení teploty, aby čaj nevychladl.
"Zvládla jsem to," usmála jsem se a rozhlédla jsem se po dlouhém stole, v jehož středu bylo několik zavařovacích sklenic s různými druhy džemů, také ořechová sladká pomazánka a arašídové máslo, nakrájené ovoce a několik tub šlehačky.
"Ale, jak vidím, tak vy jste toho moc nenaspala," usmála jsem se a kývla jsem směrem k prostřenému stolu.
"Aha, jistě," zasmála se. "To víš, my staří, už nevyspáváme tak dlouho," mrkla na mě. Pohledem jsem vyhledala nástěnné hodiny, abych zjistila, že je teprve devět ráno.
"Jasně," řekla jsem ironicky a zasmála jsem se. "Mohla bych si to vzít sebou nahoru?" zamyslela jsem se nahlas a Molly hned došlo, že myslím snídani.
"Ale jistě, zlatíčko," usmála se na mě doširoka a začala chystat pořádný nános dobrot na tác, který musela snad odněkud vyčarovat, jak rychle s ním přišla. Sama jsem začala nalévat čaj do hrnečků.
Za chvíli jsem stála s plným talířem v rukách a se slov díku jsem se chtěla odebrat zpět nahoru, ale pak jsem si vzpomněla na Freda a jeho večerní stav. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat na lektvar proti kocovině.
"Ale jistě, že ho máme, Naomi. Věděla jsem, že to tak s těmi mými třeštidly dopadne a tak jsem raději nakoupila pořádnou zásobu. Ale nejdřív radši Freda varuj, že je to pěkná břečka," brebentila, pak se zamyslela a dodala: "Anebo víš co? Radši mu to neříkej, zaslouží si zakusit hořkou pachuť kocoviny." S ďábelským pohledem milující matky, která chce svému drahému synovi udělit lekci, mi podala flakónek s nechutně hnědošedou hustou tekutinou, která sama o sobě vypadala, jako kdyby ji někdo vyvrátil.
Pokrčila jsem rameny, ještě jednou jsem poděkovala a jala jsem se zdolávat nebezpečnou stezku do druhého patra, abych zachránila Růženku z jejího stoletého bolestného spánku.
Opatrně jsem otevřela dveře, k mé smůle zavrzaly, ale už se nedalo nic dělat. Trošku jsem se zašklebila, to skřípání mi trhalo uši. Došla jsem k posteli ze strany, na které se více vyskytovala Fredova mrtvola, jejíž končetiny byly rozházeny do všech koutů lůžka. Položila jsem tác se snídaní na noční stolek a okamžitě jsem ucítila lahodnou vůni božského jídla.
"Freddie," začala jsem šeptem, abych jej nějak šetrně probudila a odhrnula jsem jednou rukou pramen zrzavých vlasů z jeho obličeje. Muselo ho to pořádně zašimrat, protože se po mé ruce ohnal jako po mouše, která mu zabzučela do ucha. Stihl mě plesknout po ruce, než jsem uhnula, cosi zamumlal a potom se převalil. Trochu jsem se usmála, protože vypadal roztomile a navíc se převalil na břicho, držel si obě dvě ruce pěkně pod hlavou a zadek měl poněkud směšně vystrčený, protože ležel na smotané peřině.
"Frede," řekla jsem napodruhé tentokrát už normálně nahlas, aby to alespoň trochu zaregistroval. Chytila jsem ho rukou za rameno a trošku s ním trhla. Zamračil se. A to byla veškerá jeho reakce. Protočila jsem oči a chytila jsem se ho pořádně.
"Frede!" křikla jsem a zatřepala jsem s ním, jak nejlépe jsem uměla. Druhou rukou jsem z pod něj začala vytahovat peřinu a to už se chlapec začal probouzet, protože najednou ležel na studeném. Začal se převalovat ze strany na stranu, nesrozumitelně a potichu si mumlal a mlátil kolem sebe rukama. Zjistil, že peřina mu velice chybí a že by ji nejspíš chtěl zase zpět. Když ji nemohl nikde nahmatat, tak začal úpět, pak se zamračil, protřel si rukou obličej a otevřel oči.
"Vstáváme, ospalče," vyplazila jsem na něj jazyk a z bezpečné vzdálenosti jsem mu před obličejem mávala jeho majetkem.
"Cože?" ozvalo se chraplavě.
"Že máš vstávat, hluchoune," hodila jsem peřinu na zem a dala jsem si ruce v bok. S úsměvem jsem čekala na jeho útrpnou reakci. Ha há.
"Jakej hluchoune?" zeptal se mě podrážděně a potom si náležitě odkašlal.
"No, hodně hluchej hluchoune?" zkusila jsem.
"To odvoláš," řekl už normálně a začal po mě natahovat ty svoje pazoury. Znělo to spíše jako výhružka, ale to mi nevadilo. Pozvedla jsme obočí vysoko na čele. Musela jsem se smát jeho snaze mě vystrašit.
"Ty se mi směješ?L zeptal se s přimhouřenýma očima, posunul se na posteli, aby vypadal o něco důstojněji, založil si ruce na hrudi a přimhouřil víčka.
"Ano," odpověděla jsem zcela klidně a založila jsem si ruce stejně jako on na hrudníku.
"Za to mi zaplatíš!" křikl, sáhl po mě, aniž bych to stihla zaregistrovat a stáhl mě k sobě do postele. Abych přiznala pravdu, tak jsem trochu zapištěla. Lekla jsem se jako blázen, u Merlina! A potom jem se začala smát, protože mě ten ničemník začal lechtat na žebrech, až jsem nemohla popadnout dech. Snažila jsem se ho odstrčit, a tak jsem začala kopat nohama.
"Nezdáš se, že by ti bylo nějak zle," vyhrkla jsem na něj v zápalu boje o moc. A jakmile jsem to dořekla, tak jsem viděla barvy na jeho obličeji se střídat. Nejdříve úplně zbledl a potom chytil nezdravou zelenou barvu. S očima upřenýma pořád na něj jsem se ale vzpamatovala a podala jsem mu ze stolu flakónek s blátivou tekutinou, odšpuntovala jsem ho a přistrčila jsem to k Fredovým rtům.
"Vypij to," přikázala jsem, když se pokoušel lahvičku zkoumat. Nepřemýšlel dál a začal polykat. Při dalších doušcích byl už vidět jeho zhnusený obličej plný odporu k takzvané medicéně. Myslím, že právě teď by byl raději, kdyby mu bylo celý den špatně, než aby to vypil, ale na to už bylo pozdě. Lektvar za chvíli začne účinkovat.
Jeho ruka se pomalu spouštěla od jeho úst, ale na dně nádobky pořád něco zůstávalo a já jako chytrá holka věděla, že je lepší si vzít celou dávku, než aby se stalo něco, co nechceme. Poposedla jsem tedy blíže k němu a postrčila jsem jeho ruku zase zpět. Zděšeně se na mě podívat, cože to po něm vlastně chci.
"Musíš to vypít všechno, jinak ti to nepomůže," to byla asi nejlepší výmluva. Věnovala jsem mu soucitný pohled. Fred se na mě zamračil, ale přemohl se a dopil to.
"Šikulka," usmála jsem se a pohladila jsme ho jako psa po hlavě. He he. Zašklebil se a velmi pomalu se položil na záda. Myslím, že to zrovna jeho žaludku nepřispívalo a tak si raději lehl na bok čelem ke mně.
"Mrzí mě to," řekla jsem, vzala jsem od něj lahvičku a dala ji někam z očí pryč. Fred jen zmučeně otevřel oči. "Ale můžeš si za to sám," vyplázla jsem na něj jazyk a on protočil oči. Usmála jsem se a lehla jsem si vedle obličejem k němu. Chytil mě za ruku a schoval ji ve svých. Já ho pohladila po vlasech a přetáhla jsem přes něj peřinu, kterou jsem předtím zkonfiskovala.
"Já vím," zazněl po chvíli.
"Co?" nechápavě jsem se na něj podívala.
"Že si za to můžu sám," zamrmlal a větší doznání jsem z něj už nedostala. "Jenomže já jsem to přece musel nějak oslavit," podíval se na mě jako malé roztomilé štěně a potom dodal: "Vsadím se, že brácha je na tom stejně."
"Taky pravda," zamyslela jsem se. Geroge vypadal včera podobně a tak není pochyb, e mu bude stejně špatně.
"A už je ti líp?" zeptala jsem po chvilce ticha?
"No nevím," zamumlal.
"Jak nevíš?" zeptala jsem se a podívala jsem se na něj jako na troubu.
"No, kdybys mě škrábala na ruce, tak by to bylo asi mnohem lepší," zazubil se na mě a natáhl se ke mně s pazourou. Protočila jsem oči a opravdu jsem ho chvilku škrábala, jenomže mě z toho za chvíli začaly bolet svaly a tak jsem se na to vykašlala.
"Zase se mi přitěžuje," snažil se na mě nahrát. Založila jsem si ruce na hrudi a dělala jsem pyšnou. Nenápadně jsem se k němu otočila zády.
"A koho to zajímá?"
"Přece tebe," řekl a objal mě zezadu rukama a foukal mi na krk.
"Aha," řekla jsem bez citu. "Že jsem si nevšimla," vyplázla jsem jazyk a potom jsem se zazubila. "Tak co, máš hlad?" obrátila jsem hned.
"No… Ani jo, proč?" nechápal. Naznačila jsem mu pohledem k nočnímu stolku, a když uviděl, co jsem nám to donesla za snídani, tak jsem myslela, že mě asi umačká při svých pokusech dostat se co nejrychleji a co nejblíže k jakémukoliv jídlu.
Po snídani jsme oba dva seděli s hrnky čaje opření o čelo postele a se zakrytýma nohama. Donutila jsem ho obléct si tričko a po poznámce o tom, jak moc mě rozptyluje, se na mě doširoka usmál, dal mi rychlou pusu na tvář a oblékl si čisté bílé triko.
"Co ti teda McGonagallová chtěla?" zeptal se mě nakonec. Musela jsem si přiznat, že jsem nad tím taky přemýšlela.
"Chtěla, abych začala učit Přeměňování od nového školního roku," vydechla jsem poněkud těžce, nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Jestli se mi vůbec chce to dělat anebo ne.
"Ale to je úžasný," vyhrkl hned Fred, rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Viděla jsem v jeho hnědých očích probleskovat jiskřičky.
"No to teda není," oponovala jsem. Sakra, že je! Jak já jsem si protiřečila. Nejspíš jsem se chtěla znovu vrátit do bezpečí těch zdí, které toho tolik zažily. Ale byl v tom háček a ne jeden. Za prvé, nemám zkoušky na to, abych mohla učit, což se dá za nějaký ten měsíc dodělat, ale horší a podstatně nevyzpytatelnější byl ten druhý háček. Nebylo mi prostě jasné, proč se McGonagallová tak najedno vzdává svého milovaného učení. Když to dělala do teď, tak proč by nemohla dál?
"Proč ne?" divil se Freddie.
"Nemám na to školu," chabě jsem namítla a podívala jsem se na něj jako na trotla, to abych ho odvedla od své nejistoty. Nepomohlo to, protože mi mávl rukou před obličejem se slovy, že to je banalita, kterou já prý zvládnu levou zadní.
"Ale chci to?" zeptala jsem se potichu, spíš sama sebe. "Copak nejsem spokojená s tím, co dělám?" podívala jsem se na něj hledajíc v jeho očích odpovědi, které jsem ale nenacházela.
"Jistě, spokojená jsi, ale jsi z toho nadšená? Nikdy se mi nestalo, že bych tě slyšel z ničeho nic zapáleně mluvit o tvé práci," podíval se dolů na svoje ruce, jakoby se styděl. Věděla jsem, že má pravdu. "Taky pomáháš nám, ale to je spíš koníček. Děláš to, protože nás máš ráda a protože jsme tvoji kamarádi, ale že bys do toho šla sama s chutí, se taky říct nedá, co?" zasmál se. "Víš, kdybys to přijala, tak my bychom si nějak poradili, máme přece ještě Ginny a taky Hermionu a stejně máme teď obchod s dílnou i v Prasinkách, tak bys za námi o víkendech mohla chodit, ne?" zněl čím dál tím více nadšeně, až jsem se toho začal děsit.
"Když, já nevím…" Opravdu jsem se nemohla rozhodnout, co vlastně dělat. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou Bradavice tou správnou volbou, obzvlášť když je okupuje i pan vznešený Draco Malfoy.
"Tak fajn," rozhodla jsem se nakonec. Ne, že by to mělo jakoukoli souvislost s Dracem. "Ale budeš mít zakázáno chodit za mnou do hradu, pokud si pro tebe nedojdu, protože je mi jasné, že už máš namyšlený nějaký vtípek na mě, anebo na ty nebohý studenty. A já tě nenechám ho provést," usmála jsem se vítězně. A z výrazu jeho tváře se dalo vyčíst, že jsem uhádla přesně to, co měl na mysli.
"No tak, Naomi, ale to by neschytali žádní studenti, neboj," usmál se jako neviňátko.
"Jasně, takže na někoho z učitelů," mrkla jsem.
"Přesně."
"Nech mě hádat… Myslíš tím Malfoye, co?" a ten pakůň se doširoka zazubil a zakýval hlavou.
"No tak, pochop to. Malfoy učí ty děcka Lektvary, ten srabík je učí ty nejdůležitější jedy a tak, ještě se jim pod jeho malomocným dohledem něco stane, to přece není správný," tvrdil mi a díval se mi pořád do očí.
"Jasně," protočila jsem oči. Náhodou jsem věděla, že Draco byl jedním z největších talentů z našeho ročníku, a kdyby tam nebyla šprtka Grangerová, tak by byl na špičce. "Ty jeden neřáde," podívala jsem se na něj zákeřně a jala jsem se do odvety za to lechtání ráno.



 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Týna Týna | 28. january 2016 at 0:17 | React

STRAŠNĚ MOC PROSÍM!  Dáš "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement