Cesta smrtí | Kapitola 1 | Probuzení

13. january 2016 at 22:10 | Nerea |  Cesta smrtí
Nová povídka ze světa Stmívání, která vznikla spíše jako oddechovka. Bude vycházet asi jako ostatní povídky a to, kdy se jí zachce. :D Obrázek berte pouze jako ilustrační, postavy si představujte podle svého. ;)
Vaše Nerea

Kapitola 1 - Probuzení
Vzbudila jsem se skoro jako náhodou. Ještě se mi nechtěly otvírat oči, a tak jsem je prostě nechala zavřené. Nadechla jsem se zhluboka nosem tak, jak bych to udělala, kdybych spala. Cítila jsem skořici, růže, mátu a další bylinky, které bych mohla vyjmenovat, kdybych chtěla. Zachmuřila jsem se. Moc mi nedávalo smysl, jak to, že toho cítím tolik.
Slyšela jsem kolem sebe šustění látky a do okna v pokoji narážela včela. Panebože, jak to, že slyším včelu za oknem?
Otevřela jsem oči a ve zlomku vteřiny jsem seděla. Zírala jsem na tu divnou včelu venku, jestli jsem se nespletla a jestli tam opravdu je.
"No ty bláho!" řekla jsem šeptem. Zamračila jsem se. "Cože?" řekla jsem znova a poslouchala jsem svůj hlas, který se nějak změnil. Nejspíš jsem se přes noc nachladila. Odkašlala jsem si a zadívala se podrobněji na včelu. Bylo to zvláštní, viděla jsem její křídla, jak se pomalu mihotají při každém jejím náletu na sklo, Tak tohle je, sakra, divný!
"Ehm, ehm," ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a koukala jsem na malou slečnu, která byla ale strašně zmalovaná, a byla asi o pět centimetrů nižší než já. Vypadala jako dítě a byla i tak střídmě oblečená. Naklonila jsem hlavu na stranu a sjela jsem ji od hlavy až k patě.
"Ahoj, já jsem…" zkusila jsem nahodit milý úsměv a být příjemná, ale ten skřítek mi skočil do řeči.
"Já vím, pojď za mnou." No jasně, že nečekala na jakoukoli mou odpověď. Přes všechny ty vjemy mi až teď došlo, že vlastně nejsem na hotelu a ani u sebe doma. Rozhlédla jsem se. Pokoj to nebyl špatný, měl sametovou látkovou tapetu a širokou postel, na které jsem spala a jinak tu byl jen stůl a to okno. Pak teda ještě dvoje dveře. A jedněmi z nich jsem právě procházela.
Držet krok s tou holkou nebylo těžké, vlastně jsem měla problém, abych zůstala za ní. Prošly jsme kolem recepce a mě začal pálit krk. Zkusila jsem si odkašlat. Nejspíš jsem se asi vážně nachladila. Přesto jsem se ale pokusila usmát na tu sekretářku, přece jenom možná bude k něčemu, až se mi tu přestane líbit. Možná by bylo nejlepší nejdřív zjistit, kde to vlastně jsem, a až teprve potom se zabývat plánem na únik. Zatím mi to ale nevadilo. Nejspíš jsem se včera hodně opila, že si nepamatuju, jak jsem se sem dostala. No, pokud to budou lázně, tak nemám nic proti. Třeba jsem od hotelu dostala nějaký rekreační víkend, za tolik dovolených u jednoho řetězce. Nebránila bych se.
Mezitím jsme došly k velkým dveřím, které vypadaly poněkud důležitě. Pokrčila jsem rameny a prošla za tím děvčetem dál. Rozhlédla jsem se po kruhové místnosti a oči mi padly na kulaté skleněné okno v kupoli, která zastřešovala sál. Marně jsem přemýšlela nad tím, jak se tomu vlastně říká. A najednou mi to slovo naskočilo - okulus nebo také oculus, latinsky oko, téže opaion. Panebože, přemýšlím jako Wikipedie!
Blondýnka šla přede mnou až do středu místnosti a potom se šla postavit vedle takového stupínku, na kterém byla tři dřevěná křesla. No a kupodivu na těch křeslech někdo seděl!
První z nich, který seděl úplně nalevo, vypadal teda pěkně zatuchle. Měl tmavé vlasy, které mu spadaly na hruď, vysoké čelo a rty stáhnuté do přísné linky. V jeho očích jsem ale postrádala jakoukoli jiskru, nemluvě o tom, že byly naprosto rudé.
Prostřední se na mě usmíval. Měl hnědé vlasy, nos jako bambulku, rudé oči a byl v obleku. Jako jediný z nich stál a vypadal, že mi něco chce, tak jsem jen zběžně přejela očima toho posledního. Měl blond vlasy a jak jinak, než rudé oči. Trošku úchylně se na mě usmíval - tak to se mi teda vůbec nelíbilo, ale nedala jsem se zastrašit.
Vycenila jsem na toho třicátníka přede mnou zuby v dokonale cukrovém úsměvu a doufala jsem, že dokonale pochopil moji pobídku k hovoru.
"Á, jak vidím, tak tvoje přeměna byla dokončena," spustil medovým tónem, který jako medový vypadal, možná tak i chutnal, ale rozhodně medový nebyl!
"Děkuji ti, Jane, že jsi ji dovedla," kývnul hlavou na tu dívku a ona to jen oplatila a pousmála se.
"Takže," otočil se zase ke mně. "Jak se jmenuješ?" zeptal se mě konečně na něco a tak jsem mu mohla, tentokrát já, mazat med kolem pusy.
"Jmenuji se…" a nic ze mě nevyšlo. Myslela jsem si, že takovou primitivní věc budu vědět, když sakra vím, jak se jmenuje ta zpropadená díra ve stropě.
"Ano?" zeptal se a udělal dva kroky ke mně. Měla jsem tendenci udělat dva kroky zpátky, abych byla, co nejdál ode mě, ale přemohla jsem se. Nejsem žádná třasořitka.
"Já nevím," řekla jsem tvrdě a dál jsem se mu koukala do očí.
"Zajímavé," usmál se. "No, cožpak to není zajímavé, bratři?" otočil se na ty dva divné chlapy na křeslech. Blonďák se jenom pousmál a tmavovlasému se v obličeji nehnul ani sval.
"Nevím, co je na tom zajímavé. Mě to přijde spíš trochu na prd," řekla jsem a otočila jsem se na místě, abych si prohlédla i stěny té místnosti. Byly mramorový, no pěkný. Když jsem se dodívala, tak jsem přeskočila očima na toho chlapa přede mnou. Byl o něco blíž a koukal na mě s pořádným úsměvem.
"Slyšeli jste?" zasmál se a nevěřícně na mě koukal.
"Jistěže to slyšeli, nejsou hluší. A teď mi pověz, jak se jmenuješ a kde to jsem, prosím?" byla jsem trošku hnusná, to přiznávám, ale zakončila jsem to pořádným úsměvem a tak jsem čekala, že to bude okej. Jenomže jsem se asi trochu přepočítala.
"Jmenuji se Aro. Jsem tvůj vládce, tak ovládej svůj jazyk," usmál se škodolibě.
"Nejsi žádnej můj vládce," založila jsem si ruce na hrudi a zadívala jsem se na něj jako na blbce. To bylo taky to, co jsem si o něm myslela.
"Jane," řekl tiše a pořád se mi díval do očí. Já jsem uhnula pohledem na tu holku a viděla jsem její úsměv. V další chvíli mě zachvátila bolest. Bylo to, jako kdyby se mi lámaly kosti a někdo se mi snažil trhat žíly zevnitř a zároveň do mě zabodával miliony jehlic.
"Stačí," řekl zase ten nabubřelej parchant. Ne, neudělalo mě to pokornější. Spíš mě to ještě víc namíchlo a tak, když jsem se zvedla znovu na nohy, tak jsem se podívala na tu malou potvoru a soustředila jsem se na to, jak moc ji chci taky probodat takovými jehlicemi, jako to ona udělala mě.
Jenomže se nic nestalo, až na to, že jsem kolem ní zahlédla šedý opar. A když jsem zvedla svoji ruku, tak kolem ní ten opar byla taky. A tak jsem prostě hýbla se svým oparem, aby píchnul do toho jejího a ona se zhroutila na zem.
Upadla jí noha, tak se nebylo čemu moc divit. Ale nekrvácela, a to teda byl pro mě něco šokujícího. Ale byla jsem v tom očividně sama.
Ten Aro se začal smát, jako kdyby ho to potěšilo. Chápala jsem, že jsem to udělal já, ale nikdy předtím se mi to nepovedlo a to mi vrtalo hlavou. Pak jsem si vzpomněla!
"O jaké přeměně jsi to mluvil?" zamračila jsem se a zeptala jsem se.
"No jistě, ty to nevíš, drahá. Stal se z tebe upír," usmál se zase přesladce a přiblížil se fascinovaně ještě blíž. Pořád mě okukoval.
"Ha, ha, ha," zasmála jsem se, ale když se jeho výraz ani jedním svalem nezměnil, tak jsem to začala zvažovat.
"A co když ti nevěřím?" založila jsem si ruce na hrudi a netečně jsem ho taky pozorovala.
"Felixi, zrcadlo," řekl tiše a chlápek v černém se rychlostí blesku prosmýkl dveřmi a zase zpět a postavil přede mě obrovský rám se zrcadlovou plochou.
"Nuže, drahá, podívej se," pokynul mi. Přešla jsem tak, abych se viděla. A nemohla jsem jinak, než zůstat zaraženě stát. Já, vypadala jsem jako oni. Byla jsem bledší, než kdy dřív a moje dřív zelenohnědé oči byly najednou křiklavě červené. Vlasy mi tak nějak zůstaly, jen se trochu vlnily, ale pořád byly světle hnědé ožehané od slunce do blond. Chtěla jsem si spravit jeden pramen, ale když jsem uviděla, jak rychle se mi hýbe ruka, tak jsem s ní hbitě zamávala. Normálně bych ten pohyb ani nezaznamenala, ale teď jsem jej vnímala zcela plynule.
S hrůzou jsem se otočila na Ara. "No to si ze mě snad děláte srandu?" hlas se mi vyhoupl o oktávu výš. Zděšeně jsem se koukala na lidi… upíry kolem sebe. Ne! Zhluboka jsem se nadechla a ovládla jsem se.
"Co po mě chcete?" zeptala jsem se tvrdě. Došlo mi, že o tomhle tom to celé je. Byla jsem člověk a oni ze mě udělali tohle, z toho plynulo, že chtěli, abych se přidala k nim.
"Chceme, aby ses přidal k nám," usmál se Aro.
"A mám i jinou možnost?" zeptala jsem se vážně. A jemu probleskl v mrtvých očích strach. To, co jsem dokázala, ho přimělo, aby se bál o to, kdo mě bude mít pod vlivem.
"Jistěže, drahá, ale nic jiného v okolním světě není. Je nereálné, abys tam sama přežila. Jsme tu jen my a my ti chceme pomoci naučit se ovládat tvoji schopnost, ovládat tvoje chování a hlavně tvoji žízeň," usmál se znova, hypnotizoval mě pohledem. Chtěl mě vzít za ruku, ale já ucukla.
"Pak si volím nereálnost," kývla jsem hlavou. Hmátl po mě. "Nemůžeš s tím nic udělat, nijak jsem se neprovinila, neudělala jsem nic špatného. Mohu odejít, kdy se mi zlíbí," zvedla jsem bradu vysoko. Ucukl pohledem a v tu ránu jsem věděla, že mám pravdu.
"Jak si přeješ, drahá. Felixi, vyprovoď ji," mávl rukou Aro a otočil se ke mně zády. Kdybych měla tlukoucí srdce, tak by teď bylo o život. Bylo až směšné, jak rychle mě pustil pryč. Byla jsem optimistka, ale ani já jsem neuvěřila jeho medovým řečem.
Felix otevřel dveře, chtěl, abych šla za ním. Byl obrovský a vypadal dost silný. Mohl by mě zabít, kdyby chtěl. Když já jsem dokázala tak lehce ublížit té malé potvoře. S pohledem na jeho záda jsem se zamyslela nad ním všeobecně a jeho tělo v mžiku obalila šedivá masa tvořená kouřem.
Mrkla jsem a byla pryč. Zamračila jsem se a začala jsem se soustředit na to, aby se znovu ukázala. Když se tak stalo, tak jsem svým o něco světlejším kouřem přejela po jeho hlavě.
Felix se z ničeho nic zastavil a já měla co dělat, abych do něj nenarazila. Zatřepal hlavou a šel dál. Náhle odbočil. Uslyšel za sebou klapot bot a otočil se.
"Co chceš?" zeptal se mě.
"Já… cože?" zamračila jsem se na něj. Co to mele?
"Ptám se tě, co chceš?" zavrčel na mě a já jsem zvedla ruce v obraném gestu.
"Nic, jen nemůžu najít recepci. Jsem tu jen na návštěvě. Byla jsem pozdravit Jane. Víš, potkaly jsme se jednou v Milánu a ona se prostě dušovala, že musím přijet, však ji znáš," smála jsem se. Zadíval se na mě překvapeně. A já jsem se mu nedivila, taky jsem ze sebe byla překvapená. "Ježišmarja, promiň, jmenuji se Lexi," usmála jsem se a podala jsem mu ruku. Trošku jsem na něj zamrkala a on najednou povolil svůj kamenný výraz. I upíří chlapi jsou jenom lidi.
"Jsem Felix," usmál se a i já jsem musela uznat, že byl roztomilý.
"Krásné jméno," dělala jsem stydlivou a přitom jsem mu stiskla ruku. Palcem jsem ho pohladila po dlani.
"Myslíš, že bys byl tak hodný a odvedl mě na recepci?" usmála jsem se. "Pořád se tady ztrácím," udělala jsem smutné štěňátko a on se doširoka usmál a nabídl mi svoje rámě.
Celou cestu jsme si povídali a tak jsem se alespoň trochu ponořila do toho divného světa, kam jsem se zhruba před necelou hodinou probudila.
Poctivě jsem mu kladla otázky a poslouchala jsem každé jeho slovo, přitom jsem ho hladila po kůži na ruce, která sloužila jako moje rámě. Na recepci se se mnou rozloučil roztomilým políbením na hřbet ruky a slibem dalšího setkání, který jsem ale nemínila dodržet. Rozloučili jsme se a já jsem si úlevně vydechla.
"Ach ten Felix," povzdechla si recepční šeptem tak, že by to asi normální člověk neslyšel. Od té doby, co jsem nenormální, to pro mě neplatilo.
"Jistě, prostopášník jeden. Líbá mi ručku a přitom hází očka po vás, Beatrice," usmála jsem se na ni a popošla jsem blíže k pultu.
"Myslíte?" usmála se stydlivě a upravila si vlasy kolem obličeje. Nadechla jsem se, abych něco dalšího řekla, ale ucítila jsem příšerné škrábání v krku. Chytila jsem se za něj a zakašlala jsem, ale nic se nezměnilo.
"Já to vím," mrkla jsem na ni a byla jsem vděčná za to, že tu měli i cedulky s nápisem exit. Jednu jsem následovala, dokud jsem neotevřela dveře, které podle vzduchu i hluku vedly ven. Vesele jsem se usmívala, když jsem si přehazovala přes hlavu kapuci šedého pláště, kterým mě vybavili nejspíš při přeměně. Z té si bohužel nic nepamatuju.
Trochu jsem se bála, aby mě svit slunce nějak nespálil, ale když jsem vystrčila ruku, tak se nic nestalo.
Vyšla jsem na náměstí a ulicemi jsem se courala. Poprchávalo a tak venku moc lidí nebylo. Měla jsem celkem štěstí.
Co já budu dělat? Chvíli jsem přemýšlela a potom jsem si sáhla do vnitřní kapsy bílého saka, co jsem měla na sobě a nahmatala jsem peněženku a mobilní telefon. Začala jsem se prohrabávat kartičkami, dokud jsem nenašla občanku a řidičák a pas. Všude stálo stejné jméno. Nicole Moore. Jmenuji se Nicole! Wow.

Rychle jsem si našla číslo na taxi službu a na nejbližší letiště, kde jsem si objednala letenky domů. Do Ameriky.

 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement