Point of View | Kapitola 3 | They had fear.

4. november 2015 at 21:15 | Nerea |  Point of View
Juuu, jsem tu zase s další kapitolou. Vím, že nejsem bůhví jak převřazně rychlá, ale mám toho moc do školy a ještě mám autoškolu, takže je to takové hektické. Proto přidávám až teď. A musím se omluvit, protože Záblesk nějak stagnuje. Budu se do toho muset opřít a konečně přidat kapitolu k otmu příběhu, takže další bude ZŽ anebo nic. :D
Jop, 10.11. budu mít osmnáct let, musím se pochlubit samozřejmě. Neplánuji na blogu nic extra, ale dozvíte se překvapení! :D
Pěkné čtení! ;) Vaše Nerea

Kapitola 3 - They had fear.
Michael si v klidném prostředí svého vysoko položeného poklidného bytu přečetl celkem dlouhý dopis od ženy, která ho překvapila. Nevěděl, co si o ní má myslet, ale doufal, že je na jeho straně.
Došlo mu, podle jejího obličeje, že je to ta dívka, která se ho snažila varovat na Trhu, ale nechápal, jak může být tak oblečená. Navíc ji pustili do Stratosféry a to se moc často nestává. Přístup nahoru mají jen přesně jmenovaní lidé a on rozhodně nevěděl, jak se jmenuje.
Budu si muset promluvit s ochrankou, pomyslel si. Teď ale musel spěchat k problému, který mu hlásila vysílačka v uchu i dopis založený v klopě kabátu.
Cesta výtahem ho jako obvykle ani nenapadla, mnohem přirozeněji se vrhnul po hlavě dolů ze dveří na balkónu. Proletěl nad městem, a než zvládl nabrat pořádnou rychlost, tak byl u Agrověží. Z výšky sledoval Alexe, jak se baví s dalšími seržanty a potom míří k veliteli. Michael se tedy snesl dolů a bez jediného slova se díval na velitele, který ho zdvořile pozdravil.
"Co se děje?" zeptal se s typickou trpělivostí. Ne, že by byl flegmatický, jen… Je archandělem, který dostával rozkazy od Boha. Pozemské záležitosti byly důležité, ale nikdy ne tak, jako ty nadpozemské. A Michaelovi se pořád nepodařilo vyždímat ze sebe dost zájmu, aby předvedl příkladnou reakci. Ne, že by se snažil hrát si na člověka.
"Senátor Frost je uvnitř s generálem Riesenem a konzulem Whelem a přeje si mluvit s Vyvoleným," opověděl mu velitel klidným, ale sarkastickým hlasem. Na to mu věnoval výmluvný pohled. Michael jenom pozvedl obočí.
"Pánové," přerušil je příchod Claire Riesenové. Její hlas se ozval za jejich zády v chodbě, která ústila dveřmi, za kterými byl senátor Frost. Michaelovi hned došlo, co tady dělá. Byla jmenovaná starostou města v zastoupení.
"Slečno Riesenová," zasalutoval jí velitel jednotky.
"Claire, nech mě tam jít," přispěchal ke starostce Alex, chytil ji za paži a potichu k ní mluvil. Michael trošku vykulil oči. Věděl, že by to Alex zvládl, ale nechtělo se mu moc riskovat případný neúspěch a ztrátu tak významné postavy v bitvě, jako je Spasitel.
"Co? To nemůžete, čemu to asi tak pomůže?" zeptal se dotčeně velitel. Jako kdyby ten mladík byl nějaký vyučený vyjednavač, což stoprocentně nebyl. Byl obyčejný V-2. Navíc vyjednavač se se senátorem Frostem už pokoušel domluvit na kompromisu, ale Frost nesouhlasil.
Claire Riesenové ale bylo jedno, co říkal velitel. Věděla, že si Frost přál Vyvoleného a měla obavy o svého otce, a tak bylo v jejím nejlepším zájmu tam poslat Alexe. "Taky si myslím, že bys tam měl jít ty."
"Ale slečno?" ohradil se velitel. "Vyjednavače jsme už zkoušeli a nevyšlo to. Navíc jsem dostal rozkaz tam vtrhnout se vším, co mám."
"Vy nechápete moji aktuální pozici, že veliteli Gilliane? Jsem hlavou města, dokud je můj otec uvězněn v té věži. A moje rozkazy jsou nejdůležitější a hlavně přímé. Tak tam pusťte seržanta Lannona," trochu ho setřela mladá světlovlasá žena. A udělala správně, pomyslel si Michael a poklepal na svoji vysílačku. Vydal rozkaz, aby jeho vysílačka byla přímo napojená na tu Alexovu, ale jen na tu jednu. Nechtěl, aby dispečink znal totožnost Vyvoleného.
"Uslyšíme se jenom my dva,"zastavil Alexe Michael, ještě než vešel do Agroveže.
"Dovnitř vejde jenom jeden muž, ano senátore Froste?" zeptal se Alex přes větší vysílačku v ruce. Odpověď nedošla, ale otevřely se dveře a to myslím říkalo vše, co bylo potřeba.
Dveře se zavřely za zády Vyvoleného a Michael se nemohl ani hnout.
"Jsem člověk, kterého jste si přál celou tu dobu vidět," řekl Alex klidně a udělal několik kroků dopředu. Michael mohl slyšet klapání podrážek jeho bot na železné mříži, která sloužila jako podlaha.
"Já jsem Vyvolený,"Michael ale nemohl vidět, jak klidně se Alex pohybuje ani pohled na konzula, který seděl na zemi opřený o zeď, a tak začal být nervózní.
"To má být vtip?" zeptal se senátor Frost dost pohrdavě. Z vysílačky to zašustilo a Michael zvedl pohled od země a zadíval se na dveře, jako kdyby je chtěl očima protavit.
"Obávám se, že ne, pane," řekl Alex a ozvalo se horší šustění, než předtím. Michaelovi podvědomě došlo, že si nejspíš sundal košili, aby byly vidět jeho značky. Chvíli bylo ticho a Michael vrhl rychlý pohled na lidi okolo sebe. Claire stála s rukama složenýma na prsou a s pohledem upřeným do země přešlapovala z nohy na nohu. Měla strach.
"Prosím, nechte generála a konzula jít," řekl zase Alex, něco zachrastilo,"a potom si promluvíme."
"Vy jste jen V-2," řekl Frost a z vysílačky bylo slyšet, že je zmatený. Nejspíš čekal někoho povolanějšího. Alex byl ale pro tuto roli skoro dokonalý. "Viděl jsem vás strážit Dům Riesenů," obvinoval mladíka, který prakticky neměl na výběr. "Co udělali?" zeptal se senátor Frost ledově. "Namalovali vám to?" znechuceně si odfrkl. Když dostal to, co chtěl, tak nechtěl uvěřit, že je to to pravé. "Za co mě máte, Edwarde?" zněl trochu zklamaně. Nejspíše doufal, že starý generál bude fér alespoň v téhle záležitosti a nějak mu nedocházelo, že generál skutečně byl férový.
"Jen klid, Froste," odpověděl senátorovi nakřápnutý hlas staršího muže. "To je přesně to, co jste chtěl."
A potom se kolem dokola Agrověže rozlehlo mohutné hučení masy vody, kterou spustil senátor Frost jediným tlačítkem dálkového ovládání. Všudypřítomní vojáci se ohlíželi jeden po druhém a všichni věděli, že pokud to Lannon nezvládne co nejdříve, tak musí nějak zasáhnout. Pokud by nic neudělali, pak by se vedení jejich města utopila s konzulem a generálem.
Michael udělal jeden krok vpřed, než se zastavil. Nemohl tam jít, musel Alexe nechat, aby ho zachránila znamení. Musí se jim naučit důvěřovat, tak jak to dělá on.
"Pane, prosím," naléhal Alex stále klidně. "Prosím. Já přísahám. Přísahám, že jsem to já. Já jsem to dítě, které Michael zachránil," jeho hlas se začínal chvět. Měl strach.
"Dokažte to!" křikl nahlas Frost, aby přehlušil valící se vodu, které pod jejich nohama pomalu stoupala. Hrozilo, že zaplaví celou věž a tím zničí veškerou jejich úrodu. Hodně lidí by umřelo hlady a nikdo by jim nedokázal pomoci.
"Zemřela pro vás," řekl Alex trochu potichu. Zněl nejistě, ale Michaelovi se trochu projasnil výraz v obličeji. Tak přece jenom je umí číst.
"Co jste to řekl?!" křikl na něj znovu Frost.
"Zemřela pro vás!"
"Ano, zemřela," senátorův hlas postrádal jakoukoliv známku citu. Jen Alex vevnitř mohl vidět závoj přes oči, který způsobila jeho bolest. "Byla to první noc války a jenom díky Abby se mi podařilo přežít," řekl monotónně.
Alex se zhluboka nadechl: "Prosím, senátore, vypněte tu vodu." Bylo slyšet, jak všichni venku zadrželi dech.
"Vy… vy můžete všechno změnit," zněl s nadějí a trochou šílenství v hlase senátor. "Vyjdeme ven a dáme lidem vědět, že teď budou věci jinak," řekl Frost rozhodně. Michael přestal na malý moment dýchat. Bylo mu nade vše jasné, že tohle se nebude líbit ani konzulovi ani generálu. Špatný tah, senátore Froste, pomyslel si. Michaelovi by to osobně nevadilo, čeho se obával asi nejvíce, tak tlaku, kterému by musel Alex po tak převratném odhalení čelit.
"Ano," souhlasil opatrně Alex. "Řekneme to všem a uděláme to společně, jen vypněte tu vodu, prosím," naléhal Alex. A přes archandělovu tvář přešel strach, zkřivil ústa. Černovlasý muž venku mohl ve své vysílačce slyšet jen plesknutí hladkého povrchu o dlaň. Burácení vody ustalo.
"Děkuji ti, Spasiteli," řekl senátor nefalšovaným vděkem v hlase. "Děkuji," zašeptal spíše. Ozval se výstřel. Michael zděšením vykulil oči. Vyděsil se nad představou těch dvou zabíjejících blonďatého mladíka uvnitř.
"Proč jste to udělal?" zeptal se Alex. Michael si oddechl. Jeho tvář se znovu proměnila v kamennou masku.
"Měl by sis obléct košili," spíše než doporučil, tak nakázal generál Riesen. A podpíraje konzula Whela vyšel ven. Oblečený Alex vycházel pomalu ven za nimi. Po pár krocích kupředu odhalil pohled na mrtvé tělo senátora Frosta s obličejem k zemi a krví tečící do vody pod námi.
"Nemohls s tím nic udělat," zašeptal Michael, když k němu mladík zvedl svůj pohled. Archanděl mu stiskl povzbudivě rameno. Alexův pohled se zabořil do země a s rukou projíždějící jeho vlasy se vydal pomalým krokem pryč.
X
Na druhé straně města jsem spěchala do Domu RIesenových zpátky do nemocnice, kde už nějakou dobu ležela Bixby.
Šla jsem co nejnenápadněji, abych se vyhnula nechtěným pohledům stráží a dalších, kteří by o mě velice rádi pověděli generálu Riesenovi anebo konzulu Wheleovi. Ne, že bych byla jakákoliv jejich starost.
Měla jsem na sobě dlouhý černý kabát, pod kterým jsem lehce schovala tlustou vlněnou deku, která byla pro moji budoucí společnici.
Prošla jsem okolo stráží u vchodu a zamířila si to přes recepci, na které tak pozdě večer už nikdo nebyl, až do místnosti, kde Bix spala. Za absenci personálu jsem byla ráda. Nebylo by těžké si vydedukovat, že tu nejsem jen tak náhodou, ale že mám nejspíše něco za lubem. Obzvlášť, když Bix ještě nemohla být propuštěna, a já mám v plánu si ji odnést domů.
Prošla jsem tedy přes recepci prázdnou dlouho chodbou do pokoje, kde ležela spousta spících lidí a mezi nimi i moje přítelkyně. Přispěchala jsem k její posteli a přiložila jí ruku na ústa.
Zatřepala jsem jí s ramenem. Opatrně, aby to nebolelo, ale tak, aby ji to vzbudilo. Její tělíčko s sebou trochu trhlo, a její oči se doširoka otevřely šokem. Chtěla vykřiknout, čemuž zabránila moje ruka.
"Klid, to jsem já," začala jsem šeptem. "Rien,"usmála jsem se na ni a sundala ruku z jejího obličeje.
"Ale co tu děláš?" zeptala se tiše svým tenkým hláskem. Její modrá očka na mě koukala, nemohla uvěřit.
"To ti vysvětlím potom. Hlavně musíme zmizet,"řekla jsem a začala balit její věci. Pod postelí měla složené čerstvě vyprané a vyžehlené oblečení a pod polštářem měla schovaných pár želé pochoutek plných vitamínů. Vzala jsem i fialového medvěda a všechno jsem to schovala do černého batohu. Podala jsem jí boty, které byli pod postelí na zemi, a ona se dala do jejich obouvání. Já jsem mezitím vytáhla deku zpod kabátu.
"Hotovo," řekla bez dechu. Obouvání v jejím stavu byla trochu námaha, navíc se trochu bála. Vzala jsem deku a zabalila jsem Bix do ní.
Pohladila jsem ji po jejích blonďatých vláskách a řekla: "Neboj se, jsem tu. A já nedovolím, aby ti někdo znovu ublížil, ano?" dívala jsem se jí upřeně do očí a ona přikývla. "Budeme teď bydlet spolu, souhlas?" usmála jsem se vlídně a ona se usmála zpět a přikývla. Donutila jsem ji, aby se víc těšila, než aby se bála, co se děje.
"Teď se drž," řekla jsem a opatrně si ji přivinula do náruče, abych jí neroztrhala stehy na bříšku. Omotala si ruce a nohy kolem mě, aby se lépe udržela, a já jsem se s ní potichu vydala ven hlavním vchodem.
Schovala jsem jí hlavu pod deku, když jsme měly procházet kolem stráží. V ten moment jsem nemohla jinak, než se zase modlit, i když to bylo zbytečné. Prosím, ať nás nezastaví, pomyslela jsem si.
Strážník, příjmením Parker, na to měl zřejmě jiný názor.
"Paní, co to děláte?" zastavil mě, když už jsem byla dva kroky před ním. Rychle s oslňujícím úsměvem jsem se otočila čelem k němu.
"Dobrý večer, strážníku. Nesu si domů svoji dceru," řekla jsem sladce a pohladila jsem Bixby po hlavě.
"Tak pozdě večer?" divil se.
"Víte, já pracuji celý den. Jsem pradlena. A tak jsem se domluvila se sestrami, jestli bych si pro ni nemohla dojít takto pozdě. Volno mi totiž z práce nedají," posmutněla jsem. Snažila jsem se zahrát dobře přepracovanou starostlivou matku.
"A co její otec?" řekl a zadíval se mi bodavě do očí. Nejspíš si myslel, že nade mnou vyhrál.
"Víte, on byl u Archandělských Jednotek. Zemřel před dvěma lety za zdí na průzkumu," pohladila jsem Bix po hlavě. "Byl to hrdina."
"To mě mrzí, paní. Netoulejte se moc dlouho," řekl a vlídně se usmál. Pohladil Bix po hlavě a nechal nás jít.
"Děkuji. Nebojte, nebudeme," usmála jsem se a pomalu jsem šla pryč. Jakmile jsme byly z jeho dohledu, tak se mi začala deka v rukách třást. Rychle jsem sundala deku z jejího obličeje. Lekla jsem se, jestli jí něco není, ale ta malá potvora se jenom smála.
"Bylas dobrá," řekla s uznáním v hlase.
"Děkuji," zaznačila jsem hlavou poklonu a usmála jsem se od ucha k uchu. "A teď honem domů," mrkla jsem na ni, přitočila jsem se k železným dveřím, sešla schody a my jsme se ocitly ve tmě tunelu. Z kapsy jsem vytáhla baterku a pomalu jsem se prodírala černočernou tmou vstříc Bixinu novému domovu.
Došla jsem s ní v náručí potichu do apartmánu, který nebyl pouze jednopokojový. Byl to spíš takový byt, a tak tam nechyběla ani další ložnice. Celou cestu jsme si šeptaly, ale jakmile jsme byly vevnitř, tak Bix ztichla. Vystrnadila se mi z náruče a opatrně dopadla na zem. Musela si dávat pozor na stehy na břiše, ale jinak se pohybovala celkem obstojně.
Přešla pokoj, a jakmile jsem rozsvítila světla, vydral se jí z hrdla povzdech.
"Tak tady ty bydlíš?" zeptala se mě s uličnickým výrazem v očích.
"Teď tu bydlíš i ty," přikývla jsem hlavou a gestem jsem ji přivolala k sobě. Odložila jsem si svršky a přiklekla jsem si, abych jí viděla přímo do očí. "Nemohlas tam zůstat, senátor Whele se tě chtěl zbavit," řekla jsem hodně potichu a ona na mě vykulila oči. Zůstala němě v šoku. "Nemusíš se ho bát, jsem tady já a ochráním tě," řekla jsem znovu.
"A jak to chceš jako udělat?" zeptala se mě poněkud drze, ale zděšeně.
"Takhle," usmála jsem se, narovnala se a nechala jsem ji, aby si prohlédla moje právě vyjevená křídla, která se zlatě leskla od světla lamp v pokoji.
Další šok se objevil v jejích očích a potom i nevíra a jiskřičky radosti. Dnes se jí střídaly nálady jako na kolotoči, což je pro tak malého človíčka dosti nebezpečné. Obzvlášť, když se ještě léčí ze zranění.
"To si snad děláš srandu?" zeptala se a smála se na mě.
"Vypadám, jakože si dělám srandu?" zeptala jsem se jí sarkasticky a dala jsem ruce v bok. Bixby udělala krok směrem ke mně a uchváceně natáhla ruku, aby se dotkla zlatolesklých perutí, které dýchaly svým vlastním životem.
"Ne," řekla potichu, když konečně dosáhla. "Nevypadáš," řekla už trochu jistěji. Nevěděla, co si má myslet, ale podle jejího chování, to - že jsem anděl - vzala celkem v klidu. Taky to mohl být počáteční šok, o čemž jsem si nebyla sto procentně jistá. S dětmi je to tak těžké. Cítila jsem jen mírný tlak v důsledku jejího pohlazení po jedné z letek. Pomyslela jsem si, přistoupila jsem k ní blíž, klekla jsem si a zabalila ji do křídel jako do kabátku.
"Ochráním tě," řekla jsem jí vážně a pořádnou chvíli jsem se jí dívala do očí. Chtěla jsem se ujistit, že tomu opravdu věří, protože to bylo myšleno naprosto vážně. "Ale teď už musíš do hajan!" mrknutím oka jsem zatáhla křídla, postavila jsem se zpět na nohy a postrčila ji ke dveřím jejího pokoje. Nechápala, co se děje, dokud jsem před ní neotevřela dveře do světle růžově vymalovaného pokoje s freskami vyvedenými zlatě. Uprostřed pokoje stála obrovská vyšší postel s nebesy a bílým ložním prádlem, které zahrnovalo nepřeberné množství polštářků.
Bix vešla a nemohla uvěřit svým vlastním očím. Točila se po pokoji a pokaždé její oči padly na něco nového a nádherného, až se jí z toho točila hlava.
Pak se najednou zastavila zády ke mně. Otočila se na mě se smutným pohledem v očích a už chtěla něco říct, když jsem začala mluvit dřív než ona. Nechtěla jsem slyšet žádné hloupé řeči.
"Ticho. Tohle je tvůj pokoj a tvoje postel. Můj pokoj je hned vedle, kdyby něco. Žádné odmlouvání a padej spát," pohrozila jsem jí prstem. Bixby vesele zavýskala a hnala se k posteli. Posadila se, zula si boty a zakryla sebe a fialového medvěda mohutnou peřinou a po krátké puse na čelo usnula spánkem nevinných.
Naopak mě spánek tak rychle nečekal, musela jsem něco neodkladného vyřídit ve městě. Vyměnila jsem si pouze boty a oblékla si tenký, ale dlouhý kabát a vydala jsem se tou samou cestou zpět.
Jakmile jsem byla venku z ocelových dveří, tak jsem prudce roztáhla křídla a pod rouškou noci jsem si to svištěla vzduchem k Domu Thorneů.
Vznášela jsem se nad městem. Nebylo ještě úplně pozdě, tipovala jsem nějakých jedenáct v noci. Některé ulice byly ponořené ve tmě, ale hodně jich ještě svítilo. Z mnoha oken se linula záře. Můj pohled padl na Stratosféru a já jsem si povzdechla. Doufala jsem, že se Michael alespoň trochu poučil a začal mi věřit. Ale teď už to bylo jen na něm. Dala jsem mu hodně podnětů ke změně chování.
Vzpomněla jsem si na svoje zhroucení ve výtahu a najednou jsem nemohla pochopit, proč jsem to udělala. Předat dopis bylo správné, ale měla jsem se vyvarovat našemu setkání. Dlouho jsem se totiž nepotkala s žádným Archandělem, i přes to, že jsem měla přehled o jejich současných polohách, stejně tak o "rodinném setkání" dnes večer v sídle Uriel.
Moc mě zajímalo, co se tam děje, ale nic nepřicházelo a tak jsem zatřepala hlavou, abych si protřídila myšlenky.
Utvrdila jsem svůj výraz a několika máchnutími jsem přistála na betonové střeše budovy, kterou obývala notoricky známá senátorka Becca Thorneová, pro kterou jsem dnes večer měla připravenou malou promluvu do duše.
Přešla jsem šedivou střechu ke dveřím, které jsem máchnutím jednoho křídla otevřela - přesekla jsem řetěz, na kterém byl jen visací zámek. Otevřela jsem dveře a vydala se po schodech úzkým prostorem dolů. Na to, aby se dostala do laboratoře té zvrhlé ženy, tak stačilo zatočit dvakrát doleva, dvakrát doprava, potom po schodech dolů a pak ještě jednou doprava a dvakrát do leva.
Pamatovala jsem si to skvěle, a tak jsem byla za krátkou chvíli a bez povšimnutí před skleněnými dveřmi, na kterých byl bíle vyvedený znak rodu Throneů.
Na chvíli jsem se zastavila s rukou na klice. Zhluboka jsem se nadechla a velice potichu jsem ty dveře otevřela. Po špičkách jsem se vydala po vydlážděné podlaze dlouhou chodbou k průchodu, který byl zahalený jen pruhy tuhého, ale tenkého plastu.
Před závěsem jsem se zastavila se zády přitisknutými na zeď, zpomalila jsem svoje vlastní dýchání a potom jsem se zaposlouchala, jestli neuslyším nějaké zvuky zevnitř. Potřebovala jsem, aby tam byla senátorka sama a jakékoliv další oči by byly nepřijatelné.
Uslyšela jsem jen jedno pravidelné dýchání a zvuk kovu na kov.
Nadechla jsem se. Rukou jsem si rozdělila závěs a sebevědomě jsem vešla.
"Dobrý večer, senátorko," zvedla jsem koutky svých úst do falešného úsměvu, který se dal pokládat za ďábelský.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement