V temné noci plá | Kapitola 2| Lechtivé svlékání

19. october 2015 at 16:24 | Nerea |  V temné noci plá
Ahoj, jsem tu zase! Jop, zase otravuju... a tentokrát s novou kapitolou V temné noci plá, kterou jsem měla už tak měsíc napsanou, ale nebyla jsem s to ji přepsat do počítače... A dneska jsem konečně měla čas a i trochu té nálady a tak je to tu.
Nemusíte se bát názvu kapitolu, neproběhnou žádné sprosťárny! :D Jen menší pokušeníčko ;)
Jsem zvědavá na vaše názory, Nerea. :))

Kapitola 2 - Lechtivé svlékání
Vyběhla jsem do střešního bytu jako střela. Rychle jsem vylovila z kapsy pláště svazek klíčů a poskakovala jsem na místě, když jsem se nemohla strefit do dírky. Když už jsem byla konečně v předsíni, tak jsem shodila plášť a i zbytek oblečení a převlékla jsem se do černých krajkovaných šatů. Byly na několika místech průhledné. Černá neproniknutelná látka zakrývala oblast dekoltu s proužkem přes pupík, kterým se napojovala na sukni, kterou od pasu zakrývala krajka.
Namalovala jsem si silnější černé linky a obtáhla rty červenou rtěnkou. Do ruky jsem popadla psaníčko a potom jsem ladně vklouzla do střevíčků na vysokém jehlovém podpatku, které byli také černé, ale měly červenou podrážku.
Znovu jsem na sebe v předsíni hodila cestovní plášť a z chodby před dveřmi do bytu jsem se nepozorovaně přemístila před znovubudované Doupě. Můj byt byl opatřen kouzlem proti přemisťování. Ještě jsem mohla použít letax, ale nechtěla jsem být zašpiněná od popela.
Před Doupětem na kraji vesničky zvané Ottery St. Catchpole byl postaven velký plátěný stan plný lidí s všelijakého občerstvení a alkoholu. Uprostřed byl taneční parket a několik menších stolečků pro klidné klábosení a odpočinek. Hudba z místa, kde jsem stála, zněla jen tlumeně, nejspíše díky dobře provedenému tlumícímu kouzlu, které bylo opravdu nezbytné. Nikdo se nechtěl tak pozdě večer dohadovat s mudlovskými policisty.
Zamířila jsem tedy nejdříve dovnitř do domu, abych pozdravila paní Weasleyovou. Po smrti Arthura jí zbyly pouze děti a s ohledem na moje přátelství s dvojčaty jsem v Doupěti byla poměrně pečená, vařená. Molly se obzvlášť snažila, abychom vycházely. Nebyla jsem totiž jediná, kdo si všiml Fredova zájmu o moji osobu.
Vstoupila jsem tedy do kuchyně. Paní Weasleyová se na mě hned vrhla a začala mě mačkat ve svém náručí.
"Ach, Naomi! Jsem tak ráda, že jsi konečně dorazila," usmála se a potom přísně dodala: "Ale měla by ses přijít ukázat častěji."
"Já vím, paní…" povzdechla jsem si.
"E, e, e… Kolikrát jsem ti říkala, abys mě oslovovala výhradně Molly, Naomi, co?" zamračila se na mě a pohrozila mi prstem. Potom se rychle otočila k troubě, aby pootevřením dvířek zkontrolovala nějakou dobrotu. Často jsem si díky ní vzpomněla na matku. Gesta, kterými mě obdarovávala Molly, byla pro matku mudlovskou vesnicí.
"Dobře, Molly," přidala jsem zvláštní, ale vlídný důraz na její jméno. "Víš, že mám hodně práce, ale vždycky, když mám volnou chvíli, tak se tady ukážu," řekla jsem trochu ublíženě a dala jsem si ruce v bok. A potom jsem se přesunula k tácu s chlebíčky, které ještě bylo potřeba dozdobit. Už jsem se na to chystala, když mě Molly zastavila.
"U Merlina! Naomi, v těch šatech se opovaž toho jídla vůbec dotknout. Přece se nezašpiníš! Od toho jsem tady já," starostlivě mě odšoupla od stolu. "No a vůbec, utíkej ven se bavit s kamarády. Šup, šup," vyháněla mě ven. Nevěděla jsem, jestli se mi tam opravdu chce. Stoprocentně jsem ale věděla, že Fred na mě čeká. A pak, nechtěla jsem jej zklamat.
Opustila jsem kuchyni a zadními dveřmi jsem vyšla ven. Molly se jen spokojeně usmívala.
"Ahoj, Frede," řekla jsem s úsměvem na rtech obtažených rudou rtěnkou. Zrzavý mladý muž se otočil směrem ke mně, a jakmile jeho pohled dopadl na můj obličej, tak se usmál od ucha k uchu.
"Vypadáš nádherně, Naomi," zašeptal, když se ke mně znenadání naklonil blíž. Vyslovil to jako tajemství, které chtěl uchránit. Při svých slovech se mi otřel omylem o ucho a já ztuhla. Vehnala se mi krev do tváří.
"Děkuji," usmála jsem se a sklopila oči pod jeho spalujícím pohledem.
"Za pravdu se neděkuje," řekl s vážnou tváří a pohladil mě palcem levé ruky po tváři. Přivřela jsem oči a trochu proti jeho ruce šla hlavou.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se s malým úsměvem v koutku a já jsem byla tak omámená, že jsem se zmohla jen na nepatrné přikývnutí. Fred se otočil, za ruku mě odvedl ke svému bratru a zmizel pro pití.
"Ahoj, Georgi," usmála jsem se na vysokého zrzka, který se nápadně podobal tomu před chvíli. Bratři Weasleyovi byli snadno zaměnitelní. Rozdíl mezi nimi byl tak možná v umístění pih na tvářích a nose. Fred jich měl více na nose a George zase na tvářích.
"Ahoj, Naomi," usmál se," to jsme se ale dlouho neviděli, co?"
"Asi tak nějak," ušklíbla jsem se.
"Jinak, tohle je moje přítelkyně Angelina," usmál se a naznačil rukou k štíhlé hnědovlasé dívce, která se mu dívala přímo do očí a to i bez podpatků. Při pohledu do jejích očí jsem si vzpomněla, že jsme se seznámili již na škole.
"Já jsem Naomi…" nabídla jsem jí ruku, ale ona mě přerušila.
"Starrová, já vím, známe se," mrkla na mě a přijala nabízenou paži. Já jsem se rozesmála a naše konverzace volně plynula skrz hudbu celý večer. Fred se za mnou po chvíli vrátil a připojil se k nám.
Jak ubíhaly hodiny, stávaly se písně pomalejšími a pomalejšími, až kapela hrála jen plouživý rytmus, do kterého se sem tam ozval tichý vysoký hlásek, ze kterého mě upřímně mrazilo.
Lidí postupně ubývalo, až zbyli jen sourozenci Weasleyovi se svými drahými polovičkami.
O půlnoci jsme si všichni připili na štěstí a zdraví nově narozené vnučky a neteře - Victoire, která se narodila jen pár hodin před půlnocí, po velmi náročném porodu.
A tak bylo o jednu šťastnou událost navíc a oslava se stala ještě bujařejší. Obzvlášť, když dorazila nejmladší Weasleyová, teď Potterová, Ginny se svými přítelkyněmi.
Šum upovídaných lidí postupně utichal a my všichni skončili spárovaní pomalu tančící v objetí svých partnerů.
Posunula jsem hlavu na Fredově rameni po příjemně měkké látce jeho bílé košile. Sako i kravatu měl schovanou uvnitř v domě, aby je nezničil v alkoholovém opojení, a knoflíčky u krku měl rozhalené. Já jsem měla jednu ruku položenou na jeho zádech zpod jeho podpaží a druhou mi držel ve své na místě, kde jsem mohla cítit zběsilý tlukot jeho srdce.
"Co se děje Frede?" zvedla jsem hlavu a podívala jsem se do jeho zelenomodrých očí. Nepotřebovala jsem znát odpověď. Moje srdce mi odpovědělo za něj, začalo bít stejně rychle jako jeho.
V té chvíli se sklonil blíž, jeho řasy se dotkly jeho tváří v okamžiku, kdy otřel svoje rty o moje. Sama jsem zavřela oči a nechala se rukou přitáhnout blíž. Zkoumal moje rty nejdříve opatrně, potom začal být hladovější a já jsem nezaostávala.
Bez dechu jsme se od sebe odtrhli a tam, kde byly dřív rty toho druhého, se objevil rozkošný úsměv.
Fred mě znenadání protočil pod rukou a zabalil mě zezadu do své náruče kývaje se na obě strany.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal," zašeptal mi do levého ucha, musela jsem se pousmát. Byla jsem jako měsíček.
"Ale vím," zašeptala jsem, otočila se v jeho náručí a vtiskla jsem rychlý polibek na jeho trošku oteklé rty.
S hlavou plnou štěstí a beze slov jsem jej chytila za ruku a vedla ho do domu, do jeho pokoje. Molly už naštěstí spala, a tak jsme nemuseli nic vysvětlovat. V obýváku jsem vzala jeho sako a kravatu a po schodech jsem jej pomalu vedla do jeho dětského pokoje. Jelikož se Bill s Charliem odstěhovali celkem brzo, tak tu mohli mít dvojčata samostatné pokoje.
Otevřela jsem dveře, na kterých bylo velkými písmeny napsáno "Fredovo království". Vešla jsem potichu dovnitř.
Nebyla to, Merlinví, jak velká místnost, ale postel byla dost široká pro dva lidi a to mi dnes stačilo.
Posadila jsem mírně přiopilého Freda na kraj postele. Musel vypít ještě nějaký alkohol, než jsme stihli odejít, protože mu dělalo problém koordinovat svoje pohyby.
"Pěkně seď," opakovala jsem pořád dokola mírným hlasem. Klekla jsem si před ním na zem a zula jsem mu polobotky i s ponožkami a zasunula jsem je pod postel. Potom jsem si stoupla a vytáhla jsem mu košili z kalhot.
"Copak to děláš?" zeptal se rádoby svůdně a usmál se od ucha k uchu.
"Připravuji tě na spaní, Freddie," pohladila jsem ho po vlasech a dala mu pusu na čelo. Potom jsem mu začala rozepínat košili knoflíček po knoflíčku.
"Víš, že bych to ještě zvládl," řekl se zvláštním důrazem na slovo to, a tak bylo jasné, že nemyslel svlékání košile. Nemyslela jsem si, že by dnes zvládl ještě "to". A i kdyby? Neudělala bych to, ne když jsem se musela smát nad jeho roztomilým šišláním, které vydával za mluvení.
"Jistěže to vím," snažila jsem se znít přesvědčivě,"ale ráno vstávám do práce, Freddie. Tak nezlob a nech mě, ať tě převleču do pyžama," řekla jsem a za rukávy jsem mu svlékla košili z těla. Přehodila jsem ji přes židli u pracovního stolu.
"Naomi?" zeptal se trošku vyděšeně od postele.
"Neboj, jsem tu," přišla jsem zpátky před něj.
"Uf!" zasmál se. Trochu jsem ho šťouchla do ramen a on se natáhl na postel. Využila jsem situace a začala jsem mu rozepínat pásek a kalhoty.
"Vážně bych to zvládl," sáhl svojí rukou na tu moji v jeho klíně a trošku zatlačil. A v ten moment začalo místo v jeho klíně nabývat větších rozměrů.
"Nezlob, Frede," řekla jsem přísně a pleskla jsem ho po ruce. Zatahala jsem za lem kalhot a on instinktivně nadzvedl boky. Snažila jsem si ho tak neprohlížet, ale když na jeho postavě bylo tak moc patrné, že sportuje.
"Spávám bez spodků," pronesl do ticha naprosto bezděčně a zachytil se palci za lem svých boxerek.
"Dobře, ale nejdřív ti podám pyžamo, ano?" řekla jsem a modlila jsem se, aby bylo pod polštářem. Měla jsem z pekla štěstí.
"Tady máš kalhoty. Nebudu se dívat," konstatovala jsem a otočila jsem se k němu zády. Slyšela jsem šustění peřin a potom veselé, ale unavené: "Už!" Otočila jsem se s největší opatrností, kdyby se mu to náhodou nepodařilo, ale byl šikovný i v opilém stavu. Boxerky jsem odkopla pod postel a kalhoty jsem přehodila přes tu samou kancelářskou židli. Přemýšlejíc nad svým pyžamem jsem popadla jeho bílou košili a přešla jsem k posteli, kde jsem skopla boty na podpatku, vzala peřinu a zakryla Freda, který jen přesunul do normální polohy na spaní.
Zhasla jsem lampičku na jeho straně postele, kterou jsem zapnula při příchodu. Rozepnula jsem si šaty a svlékla jsem je, nechala jsem je na zemi.
"Bez šatů jsi ještě hezčí," zamumlal z postele, i když už bylo zhasnuto. Jenom jsem zavrtěla hlavou a usmála jsem se. S takovou si bude ráno pamatovat tak možná ten polibek na parketu, takže jsem si z toho nic nedělala.
Oblékla jsem si košili a zpod ní jsem vytáhla podprsenku. Potom jsem s tichým lumos přešla ke skříni, odkud jsem vytáhla jedny čisté boxerky, za které jsem vyměnila svoje krajkové prádlo.
Ulehla jsem s hůlkou na nočním stolu zády k Fredovi, který se velice nenápadně přiblížil a schoval mě ve svém náručí jako plyšového medvídka.
Šlo z něj příjemné teplo, a tak jsem neměla nejmenší problém s usínáním. S jednoduchým budícím kouzlem seslaným na jeho budík a tichým dobrou jsem se propadla do říše snů, jako spadla Alenka do Říše divů.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement