Point of View | Kapitola 2 | Ladies of The Stratosphere 2/2

15. october 2015 at 21:40 | Nerea |  Point of View
Pokračování kapitoly Ladies of The Stratosphere, která má v konečném výsledku 4 942 slov a tímto se stává mou nejdelší. :))) Usmívám se jako měsíček.
Rien má kamarádku, která ji spojuje s Vyvoleným. Navíc jde navstívit Stratosféru a dopadne to... tak jak to dopadne. :D
Přeji příjemné čtení a prosím o podoru ve formě komentářů, Nerea :)

Kapitola 2 - Ladies of The Stratosphere 2/2
Ráno jsem se probudila zpocená. Sen jsem si jako pokaždé pamatovala a věděla jsem, že se stane skutečností. Tyhle předpovědi naštěstí chodily o několik dní a někdy i týdnů dopředu a varovaly mě, co by se mohlo stát.
Zvedla jsem se z postele a přešla jsem ke stolu, na kterém ležel v kůži vázaný deník, který v sobě nesl střípky budoucnosti. Pečlivě a do detailů jsem popsala veškeré výjevy a potom jsem jej zaklapla a schovala do šuplete na klíč.
Potom jsem zamířila na každodenní ranní očistu a taky na záchod. Ze sprchy jsem vyšla už osušená, protože zima okolního vzduchu byla mým prozatímním největším nepřítelem. A tak jsem se suchá a nahá rozeběhla do pokoje, kde jsem popadla alespoň spodní krajkové prádlo a hned jsem si ho oblékla. Postavila jsem se před velké zrcadlo a s povzdechem jsem roztáhla křídla.
V pokoji to zašustělo, jak jsem je natáhla do jejich největšího rozpětí. Dnes byla nesymetrická - chyběla mi vytržená letka obětovaná pro Michaela. Musela jsem se pousmát. Nevadilo mi ho zachraňovat.
Křídla se pohybovala ve stejném rytmu jako můj dech a oči dívky ze zrcadla se nemohly nabažit pohledu na ně.
Ne, že bych vypadala nějak dokonale, ale nikdy jsem nebyla taková, že bych si ohledně svého těla nevěřila. Pravda, bylo trošku zvláštní, když jsem pomyslela, nad tím, jak jsem žila před dvaceti pěti lety. Tak, jak se vidím teď, mě vždy viděl můj bratr. Konec konců jen díky němu se můžu procházet po vyprahlé zemi a nechat se unášet po větru s dokonalými černými křídly.
Zasmála jsem se a zatočila se dokola. Odtancovala jsem si pro šedé sako a vysokou upnutou byznys sukni. Na nohy jsem si obula černé lodičky a pod sako jsem si oblékla světle modrou halenku, zpod níž prosvítalo černé prádlo.
Byla jsem spokojená, až když jsem lehce obtáhla oči černou tužkou a potom jsem se s velkou taškou vydala do města.
Rychle jsem prošla přes náměstíčko, které bylo skoro vylidněné až na pár zametačů. Za rohem mi padl pohled na železné dveře Stratosféry a moje myšlenky se začaly ochomýtat okolo Michaela. Doufala jsem, že se nestalo nic jemu ani Alexovi. Dobrou náladu mi zkazil pohled na vysoké červené podpatky senátorky Thorneové. Dnes venku nebylo moc lidí a tak se nemusela tak extrémně skrývat. Místo toho si sebevědomě vykračovala, až po naťukání kódu zmizela za těžkými snad neproniknutelnými dveřmi.
Pohltil mě vztek a já jsem měla neskutečnou chuť do něčeho praštit, nebo spíš do někoho. Podruhé za dva dny k němu spěchala ta vypočítavá žena, jejíž přítelkyně jsem varovala. Prakticky jsem jim vyhrožovala a z celého srdce jsem doufala, že se svěří své patronce. Pokud to udělaly, pak to na sobě Thorneová nedala ani znát.
Upustila jsem páru s hlubokým povzdechem a až teď mi došlo, že jsem se zastavila. Zavrtěla jsem hlavou, spravila si kabelku na rameni a hnala jsem se cestou, kterou jsem měla v plánu už při odchodu z domu. Cesta do města trvala přibližně půl hodiny a normálně bych k přesunutí použila kolo, ale dnes, stejně jako včera, jsem potřebovala vypadat nóbl a ne jako V-1.
Zahnala jsem myšlenky na Michaela a senátorku Thorneovou, nechtěla jsem vědět, co právě provádějí. Michael byl pověstný svou touhou, které nemohl odporovat. Pokud netoužil, jeho mysl byla čistá jako sklo. Ale tyto lidské požitky mu mysl zastíraly, jako pruh hrubé látky. Věděla jsem, o čem mluvím.
Vykročila jsem směrem k nemocnici, která se nacházela v jednom z úplně nejnižších pater domu Riesenů. Prošla jsem velkými dveřmi do domu Starosty a zamířila si to do křídla, které se ani zdaleka nepodobalo antické předloze hotelu.
Prošla jsem dlouhou chodbou k recepci, za kterou seděla postarší sestra, jejíž pleť měla barvu karamelu a jejíž oči byly neskutečně vlídné. Neměla nejmenší problém s mým příchodem a volným pohybem mezi nemocnými, a když jsem jí pověděla o malé blonďaté holčičce, která je pod dohledem slečny Riesenové, tak mě bez dalších řečí poslala správným směrem.
Byla opravdu velice milá. Sestřičky většinou dělaly ženy z V-2 a staniční, vrchní sestry byly z V-3. Nebyla to, bůh ví, jak příjemná práce, ale byl za ni slušný obnos kreditů. Jenomže člověk na to musel mít žaludek a mně se zrovna dvakrát nelíbilo, když mi někdo nevinný umíral před očima.
Poděkovala jsem dámě a pokračovala jsem dál chodbou, na jejímž konci jsem našla velký pokoj, který byl rozdělen látkovými plentami. V jednom z takto vytvořených prosto ležela v šedých přikrývkách moje malá přítelkyně.
Vypadal ještě menší, když byla zachumlaná od hlavy až k patě. Blonďaté řídké vlásky měla rozložené okolo hlavy na polštáři, protože neměla ráda jejich lechtání při spaní. Její modré oči byli sklopené do klína, odkud jí pohled opětoval fialový plyšový medvěd.
Opatrně jsem nakoukla. "Ahoj, Bixby," usmála jsem se s tělem schovaným na druhé straně plenty, a tak mohla vidět jenom moji hlavu a dlouhé vlající světle hnědé vlasy, které tak ráda česala.
Dívenka zvedla svoje velké oči od plyšového strážce. Jakmile jí pohled dopadl na moji postavu, tak se rozzářila.
"Rien!" snažila se co nejrychleji přesunout do sedu. Moc se jí to nedařilo a tak jsem jí trochu pomohla.
"K vašim službám, princezno," pomohla jsem jí a potom se malinko uklonila. Bix se rozesmála tím nejsladším smíchem, jaký jsem kdy slyšela. Rychle jsem zatáhla plentu a přisedla jsem si k ní na postel.
"Co tady děláš?" vyhrkla hned nedočkavě. Byla překvapená, ale nadšená. Nejspíš nečekala, že na sobě budu mít někdy něco takového. Většinou mě viděla v hadrech, které vypadaly podobně jako ty její, než se začala starat Claire Riesenová.
"Když jsem se doslechla, co se ti stalo, tak jsem přece musela přijít, ne?" zazubila jsem se a vzala jsem ji za ruku. Nehledě na to, že jí hrozí nebezpečí.
Bixby pokývala hlavou. "Ale co to máš za šaty?" zeptala se zvědavě a pohladila sametovou látku sukně.
"Ty jsem našla minulý týden v jednom apartmánu," mrkla jsem na ni a pak jsem šeptem dodala: "Venku." Jedině Bixby věděla, že nežiju ve městě, ale ve světě za zdí. Často jsem se s ní scházela v tunelech pod Vegou, kde se schovávali všichni V-1. Několikrát jsem se ji pokusila vzít s sebou, ale nikdy nechtěla. Stačilo jí, že jsem jí sem tam přinesla nějaké teplé šaty a jídlo na přilepšenou.
"Jsou nádherný," zašeptala zasněně hledíc na stříbrošedou látku saka.
"Děkuji. Něco pro tebe mám," a její očka už se nadále nevěnovaly mému oblečení. Začala jsem se přehrabovat ve velké tašce, kterou jsem s sebou měla i včera. Dnes jsem se ale představila jako sestřenice senátora Romera.
Konečně jsem našla, co jsem hledala. Rychle jsem to vytáhla a schovala za záda.
"Zkus hádat!" zazubila jsem se na ni s jiskřičkami v očích. Vedle její duše jsem se cítila nevině. Byla tak čistá, tak rozkošná. Za zády jsem měla v obou rukách nějaké překvapení a zcela jistě jsem věděla, že se jí budou líbit.
"Hm…" přemýšlela a obočí se jí stáhlo k sobě. "Když mě nic nenapadá! Vždyť by to mohlo být cokoli…" zatvářila se jako při mučení.
"No tak, řekni něco, nebo tu čokoládu nechceš?" zeptala jsem se nevinně a naprosto klidným hlasem. Chvilku jí trvalo, než ta informace doputovala do té malé hlavinky a potom se zatvářila užasle.
"Ne, ne, to víš, že ji chci," řekla nadšeně, ale potom se zachumlala trochu do peřin. "Jen jsem ji nikdy ani neviděla, ani ji neochutnala,"zamumlala si pro sebe, ale mému sluchu to neuniklo.
"Nemusíš se za nic stydět," pohladila jsem ji po rameni. "To, že nemáš věci, jako je čokoláda, neznamená, že si to nezasloužíš. Víš, ty máš něco lepšího," podívala jsem se jí hluboko do očí, ve kterých byly pomalu slzy. "Máš lidi, co se o tebe starají, co tě milují. Máš přátele a ti jsou tvoje znovunalezená rodina," pohladila jsem ji po tvářičce. "Máš mě a já tě nikdy neopustím, sluníčko moje, věříš mi?"
"Slibuješ?" popotáhla trošku nosem a koukala na mě, jako bych byla její svět.
"Slibuji," pousmála jsem se a vzala jsem ji svým malíčkem za ten její. Růžovým slibem jsme zpečetily přísahu a potom jsem ji objala. Tak moc jsem ji měla ráda.
"Rozděláme tu čokoládu, co říkáš?" řekla jsem a podala jsem jí laskominu do ruky. Držela to jako svaté písmo, jako poklad, o který nechcete nikdy přijít. Tohle jsem na dnešním světě nenáviděla nejvíc - neschopnost dát dětem něco, co by měla být samozřejmost. Neschopnost dát jim dětství, jaké si zaslouží.
Bixby bez porušení a velmi pomalu rozbalila čokoládu z papírového i alobalového obalu a potom snad posvátně ulomila dva čtverečky. Jeden vložila do mé dlaně a druhý si přitáhla k nosu. Zhluboka se nadechla té lahodné vůně a potom zuby ukousla ten nejmenší kousek, jaký dokázala.
Jakmile se jí chuť rozprostřela po jazyku, tak prudce otevřela svoje oči a nevěřícně hleděla na mě. Já jsem se musela smát. Čokoládu už jsem ochutnala před válkou, ale i tak jsem byla stejně ohromená jako ona, když jsem vložila čtvereček do úst.
Když jsme byly hotové s degustací delikátní pochoutky, tak se začala Bix vyptávat na věc v mojí druhé ruce.
Nedokázala se ani přiblížit k dárku, který jsem jí donesla. Nejdříve jsem jí chtěla dát něco na obranu, ale byla jen dítě. A pak mě napadlo něco dokonalého. Zaletěla jsem do nejbližšího obchodu, kde prodávali výtvarné potřeby. Musela jsem si dávat hodně pozor na Nižší, kteří měli tendence zůstávat ve svých zaměstnáních i po posednutí, protože nedokázali odolat touze po lidských prožitcích.
Měla jsem ale štěstí. Ukradla jsem jeden z deníků s čistými listy a pero a několik krabiček s bombičkami. V hotelu jsem na tohle potom vytvořila škaredou onošenou brašnu, kterou by nikdo nechtěl ukrást.
Nedokázala jsem déle čekat a vložila jsem jí do rukou deník zabalený do novin. Bixby se na mě vyděšeně podívala.
"Co to je?" zeptala se zděšeně.
"Bude to tvůj vlastní svět," usmála jsem se a pobídla jsem ji, aby to rozbalila. Vypískla, když viděla sešit vyvedený v koženém obalu. Takovou cennost by na Trhu prodala za stovky ne-li tisíce kreditů.
"To… to je papír?" zeptala se zmateně a šeptem. Nikdo by nevěřil, že by se taková věc někdy mohla dostat do rukou člena V-1.
"Je to deník a mám pro tebe i pero a bombičky na hodně dlouhou dobu. A věděla jsem, že to jen tak neschováš a vyrobila jsem i dost nenápadnou tašku," mrkla jsem a všechno jsem to rozprostřela před ni na deku. A pak se Bixby rozplakala.
Zděsila jsem se, ale pochopila jsem. Ještě nikdy toho nevlastnila tolik a rozhodně ne v takové ceně.
"Já…" popotáhla nosem,"nevím, co ti na to mám říct," zadívala se na mě se slzami v očích.
"Nemusíš říkat nic, hlupáčku," usmála jsem se a objala jsem ji. A Bix se začala najednou smát a výskat. Musela jsem ji trochu utišit a donutit, aby se na ty věci podívala, až bude úplně sama.
Dívenka zuřivě kývala hlavou a neskutečně rychle schovávala věci do tašky.
Ve chvíli, kdy schovávala tašku pod polštář, se rozhrnula plenta a s úsměvem na tváři vešel Seržant Alex Lannon.
"Ahoj…Bix?" řekl nadšeně, ale pokračoval strašně potichu a neuvěřitelně překvapeně. Neměly jsme jinou možnost, než se rozesmát nad jeho výrazem v obličeji.
"Ahoj, Alexi," zasmála se Bix a mrkla na mě z postele.
"A… Ahoj," řek pořád překvapeně a potom se začal mračit. "Kdo je to?" zeptal se Bixby. Jako by mě už dávno neznal. Pravda byla, že až do teď o mně vlastně nevěděla. Bix měla tak nějak nakázáno, aby se o mně moc nezmiňovala, a když, tak jenom velmi obecně.
"To je moje kamarádka," podívala se na mě Bixby s prosíkem v očích. Lehce jsem kývla hlavou. "Moje kamarádka Rien." Usmála se na něj.
Vstala jsem od ní z postele a postavila jsem se před Alexe. "Ahoj, já jsem Rien," představila jsem se s úsměvem na rtech a nabídla mu ruku k potřesení.
"Já jsem Alex Lannon," jeho obočí bylo pořád stažené do zamyšleného a trochu ochranářského "V". Nevadilo mi to, zvykla jsem si. Navíc tím mi dával najevo, že má Bixby rád a že ji bude chránit, kdyby potřebovala.
"S Bix se známe už několik let. To oblečení, co mývá na sobě je ode mě," naznačila jsem směrem k červenající se dívce na lůžku.
"Aha," jeho čelo se vyhladilo. Nevěřil mi úplně, ale nejspíš pochopil, že mi na ní taky záleží.
"No nic, Bixby, dneska tě už nechám, abyste si s Alexem taky užili srandu, jo? Slibuješ mi, že se budeš šetřit a brzo se uzdravíš?" zeptala jsem se velitelsky a přísně jsem přivřela oči. Ta malá se jen zahihňala a pak prudce přikývla. Rozcuchala jsem jí vlasy a s jediným ahoj jsem zmizela pryč.
U Bixby jsem strávila dobré dvě hodiny, a tak mě ani moc nepřekvapilo, když už slunce bylo vysoko na obloze.
Před domem Riesenů jsem se zhluboka nadechla. Teď přichází ta náročnější část. Rychlým krokem jsem došla k patě Stratosféry, jejíž masivní dveře byly zhotoveny z těžké oceli. Kolem nebyli strážní, ale věděla jsem, že členové Archandělských Jednotek vchod nahoru do Michaelových komnat monitorují pomocí dvou kamer.
A tak stojíc před panelem, do kterého jsem musela naťukat vstupní kód, jsem si zakrývala obličej dlouhými vlasy. Kamery byly naštěstí černobílé, a tak nebylo pochyb, že si mysleli, že jsem senátorka Thorneová.
Naťukala jsem kód, který jsem zaslechla zadávat ji ráno. Podle zvuku, který tlačítka vydávala, nebylo těžké určit, že vstupní heslo je "Archanděl", což není moc kreativní. Ale budiž, velkým plusem bylo, že klávesnice byla sice číselná, ale pod ní byla i písmena. Celkem chytré, ale ne dost.
Na panelu se rozsvítila zelená kontrolka a dveře mě pustily dovnitř. Přede mnou byl jen výtah, do kterého jsem bez váhání nastoupila. Musela jsem vypadat jako Becca a to znamenalo chovat se, jako bych zde už byla nejméně milionkrát.
Podívala jsem se na stěnu, kde jsem čekala alespoň padesát označení podlaží, bylo ale jen tlačítko "1" a "2". Zajímavé. Stejně jako fakt, že hotel, který okolo věže dříve stál, byl srovnaný se zemí. Teď zde byla pouze nepříliš vysoká budova pro Archandělské Jednotky, jejich ubikace a výcvikové centrum.
Stiskla jsem tedy dvojku a vyjela jsem úplně nahoru. Dveře se otevřely a přede mnou byla dlouhá chodba, na jejímž konci byly další dveře, tentokrát z mléčného skla.
Doklapala jsem s podpatky před ně, nadechla jsem se a snažila jsem se tvářit podřízeně. Budu se dnes vydávat za svého posla. Pousmála jsem se a zaklepala na dveře.
Po chvíli čekání bez jakékoliv odezvy jsem vzala za obrovské madlo a zatlačila dovnitř. Nemusela jsem se ani moc snažit a už se přede mnou rozevřel prostor obrovského střešního bytu. Ovšemže ústřední místností byla velká ložnice s vyvýšeným místem pro velkou kruhovou postel pokrytou lesknoucími se látkami a několika polštáři. Okolo ní se k zemi snášely průsvitné závěsy, které tvořili pouhou iluzi soukromí.
Sešla jsem tři schody.
"Haló?!" zavolala jsem dostatečně nahlas. "Je tady někdo?" zeptala jsem se už normálně. Byt byl ponořen do naprostého ticha. Usmála jsem se pro sebe. Měla jsem pro Michaela dopis a věděla jsem, že místo, kde si jej zaručeně všimne je postel a tak jsem si přetřela rty rudou rtěnkou a dopis jsem otiskem svých rtů udělala ještě zajímavějším.
Přešla jsem k posteli, odhrnula jsem vínovou látku a klekla jsem si na postel, nebyla totiž jiná možnost, jak dosáhnout až doprostřed. Rozhodně ne pro někoho tak malého, jako jsem já.
Posunula jsem dopis prsty po posteli ještě dál, když jsem zaslechla zvuk, který jsem si nikdy nemohla splést. Za mnou zašustily letky křídel. Moje to nebyly.
Věděla jsem, že je to on, ale nic neříkal, a tak jsem se jen bez zbytečných pohybů stáhla z postele a udělala jsem pár kroků ke dveřím.
"Kdo jsi?" zeptal se Michael schovávaje svoje křídla úzkými průrvami pod kabát. Ten pohyb jsem jen slyšela.
"Nemyslím si, že by to bylo důležité," řekla jsem stále otočená zády.
"Já myslím, že je," řekl a hbitě přešel až ke mně a chytil mě za paži. Jeho stisk byl pevný a já jsem nemohla jinak, než kopírovat jeho pohyby. Otočil mě čelem k sobě. Měla jsem strach, že mě pozná, ale byla jsem učesaná a úplně v jiných šatech a navíc jsem měla make-up.
Zahleděla jsem se mu do světle modrých očí a nedokázala jsem z nich vyčíst nic, jen maličkou stopu po jeho hněvu, která ovšem pomalu mizel.
"Vím, kdo jsi," řekl hlubokým hlasem a zkoumavě si prohlížel moji tvář. Usmála jsem se, blafoval, tím jsem si byla stoprocentně jistá.
"Nemyslím si, Archanděli," řekla jsem stejně hlubokým a sebevědomým hlasem. "Měl bys mě pustit, než si ublížíš," vyklenula jsem obočí, abych zdůraznila výhružku. Jeho obočí se svraštilo a pak mě pustil.
Otočila jsem se na podpatku, i když jsem zoufale chtěla zůstat, a přešla ke dveřím.
"Co v tom je?" zeptal se s dopisem v ruce a tázavým pohledem v očích. Otočila jsem se na něj a na chvíli jsem přestala dýchat. Světlo dopadalo na jeho tvář z levé strany a prosvěcovalo jeho modrou duhovku, až se zdála skoro bílá. Plné rty měl malinko pootevřené a já si prostě nemohla vybavit, na co se mě to zeptal.
"Cože?" zeptala jsem se přibližujíc se o dva kroky blíže k němu, k jeho tělu, k jeho vůni.
"Co se v tom píše?" zeptal se znovu klidně a trpělivě. Sledoval přitom očima každý můj pohyb. A mně to nevadilo, neznervózňovalo mě to. Byla jsem spokojená, že nejsem jediná, kdo je zainteresovaný.
"Věci, kterým bys měl věřit a řídit se podle nich," čekala jsem na jeho reakci. V podivení mu vyjelo obočí vysoko po čele.
"A proč bych to dělal?" zeptal se znova svým hlubokým hlasem s neuvěřitelným přízvukem.
"Protože je to pro tebe a Vyvoleného nejlepší," pokrčila jsem ledabyle rameny, ale to už byl zase v těsné blízkosti. Tentokrát mě držel za klopy saka.
"Jak o něm víš?" přimhouřil oči. Zněl trochu více výhružně, ale já se nebála. Byla jsem okouzlena.
"Myslíš, jak vím, že Vyvolený je Alex Lannon?" zeptala jsem se nevinně s lehkým úsměvem na rtech. V Michaelových očích se mihlo zděšení a zloba. Asi jsem byla masochista, ale líbilo se mi to. Provokovat ho bylo takové… zadostučiňující. S ohledem na jeho noci s Beccou.
"Kde ses něco takového doslechla?" snažil se znít klidně.
"Nemusíš na mě nic hrát, Michaeli," podívala jsem se zpříma do jeho očí, které byly tak blízko. Panebože, měla jsem neskutečné nutkání udělat pořádnou hloupost. "Nemám v plánu to rozhlásit po světě, to se nemusíš bát. Mám na vlas stejné zájmy jako ty, chci, aby se váš Otec vrátil a aby andělé zmizeli zpět tam, odkud přišli. A Alex je nejjednodušším řešením, pokud nezemře snažením," řekla jsem a odstoupila od něj. Nejspíš si to ani neuvědomil, ale povolil stisk, a já mohla ustoupit do bezpečné vzdálenosti.
Michael se tvářil neurčitě. Nezvládla jsem vstřebat všechno, co mu létalo hlavou.
"Budeš mi muset věřit," nabídla jsem mu vlídný úsměv.
"Asi budu muset," pokývl pomalu hlavou a zabořil do mě svoje oči, které při přemýšlení koukali do neznáma.
"Přečti si to," řekla jsem a zvedla ze země dopis, který upustil při snaze mě zastavit. "A kdybys něčemu nerozuměl, tak mi nech vzkaz u Bixby. To je kama…"
"Já vím, kdo to je." Překvapeně jsem se na něj podívala. Tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že nejnižším vrstvám pozornost moc nevěnuje. Nevadí.
"Pak jsme domluveni," mrkla jsem na něj, otočila se na podpatku a zmizela za skleněnými dveřmi. Navzájem jsme se ještě mohli slyšet, a tak jsem si svoje menší popuštění disciplinovaného chování nechala až za neproniknutelné zdi výtahu. Tam jsem se sesunula k podlaze.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement