V temné noci plá | Kapitola 1| Známá neznámá

30. september 2015 at 0:18 | Nerea |  V temné noci plá
well, strašně dlouho jsem přemýšlela nad tím, která kapitola mi tu chybí a zjistila jsem, že je to tahle - dopsaná před 4 dny :)
noříme se hlouběji do Naomina světa. však uvidíte :D Vaše Nerea

Kapitola 1 - Známá neznámá

Další den jsem byla navštívit Kratochvilné kejkle bratří Weasleyových v Příčné ulici. Děkovala jsem bohu za to, že oba dva přežili válku. Nevím, co by jeden bez druhého dělali.
Jako každý měsíc právě proběhla schůze investorů. Nedostavili jsme se ale bohužel všichni, jelikož Harry Potter byl zaneprázdněný bystrozorským studiem. Dodělával už poslední rok a tak ho čekala spousta práce se zkouškami a závěrečnou prací.
Díky mým penězům a penězům Harryho Pottera jsme byli s dvojčaty schopni otevřít krámek Kratochvilných kejklí v Irsku a Skotsku. Právě dnes nás čekalo otevření nové pobočky v Prasinkách.
Fred s Georgem se tam přemístili hned po rozpuštění schůze a já jsem je v těsném závěsu následovala. Se specifickým pocitem z přemístění, na který jsem si po letech celkem zvykla, jsem se objevila uprostřed ulice přímo před studenty oblíbenou hospodou U Tří košťat. Krámek se nacházel hned vedle.
Nešlo to jinak, nikdo by to ani nechtěl jinak, a tak byly vnější stěny natřené křiklavě červenou barvou, která trhala oči všem okolojdoucím. Výloha krámku byla zatažena modrým papírem se stříbrnými puntíky, který nám pomáhala vybírat Ginny Potterová. Ginny, mladší sestřička Freda a George, která si v létě vzala Harryho Pottera, dvojčatům hodně pomáhala s chodem obchodu. Dokonce byla velmi aktivní ve vyvíjení nových produktů. Dnes se ale nemohla zúčastnit, protože Fleur začala brzy ráno rodit a tak musela zůstat u ní. Pomoct jí, spolu s Molly a Hermionou Grangerovou. Alespoň tak mi to dnes vysvětlovala dvojčata.
Dveře obchodu byly přepásány širokou fialovou stuhou s obrovskou mašlí.
Všude okolo se pomalu hromadili novináři, a jelikož byla neděle, pak byl dovolen vstup bradavických studentů do Prasinek. A tak jsem mezi kolemstojícími lidmi viděla hodně dětí a také jednoho nebo dva bradavické profesory.
"Jsme vděční všem našim přátelům a nakupujícím za otevření nové pobočky Kratochvilných kejklí, ale nejvíce musíme poděkovat Naomi Starrové, naší dobré kamarádce a zapálené investorce. Děkujeme," řekli oba dva a spolu přestřihli stuhu z každé strany mašle. Zvuky fotoaparátů se rozléhali a mezi dětmi to začalo vypadat jako v úle.
Rozhodla jsem se stáhnout do ústraní, ale Fred mě chytil za loket a vtáhl mě mezi sebe a svého bratra.
"Usměj se, Naomi, budeš v novinách," zašeptal mi s konstantním úsměvem do ucha Fred a já jsem nemohla jinak, než se opravdu smát. Byl nepoučitelný. Nezbedný puberťák i v tolika letech.
S přestřižením pásky zmizel i papír z výlohy, kde se objevily všechny úplně nové žertovné předměty, cukrátka a malá stvořeníčka, která na lidi okolo mrkala svýma obrovskýma očima. Společně jsme ustoupili z cesty a naznačili jsme lidem, že mohou dovnitř. Najednou měly prodavačky, co dělat. Bylo tam najednou úžasně plno a já jsem se musela spokojeně pousmát.
"Dnes ti to neskutečně sluší, Naomi," zašeptal Fred, zatímco se mi díval upřeně do očí.
"Díky, Freddie," sklopila jsem oči a pohled mi padl na klopy šedého saka, pod kterým byla sněhobílá košile a zelená kravata. Jeho bratr byl oblečen stejně, akorát jeho kravata byla asi o dva odstíny tmavší.
"Za pravdu se neděkuje," mrknul na mě a vzal do ruky pramen mých rudých vlasů. Jistě, byla jsem statečná a nebojácná, ale když dělal podobné věci, tak jsem se mnohdy nezmohla ani na slovo. A tak jsem se jenom zasmála a praštila ho svou malou pěstí do ramene.
"Fredde," podívala jsem se na něj výhružně a začala jsem těkat pohledem mezi jeho obličejem a pramenem vlasů, který stále svíral mezi svými dlouhými prsty.
"Dobře," povzdechl si neskutečně ublíženě a stáhl se. Potom se na mě ale pousmál a já hned věděla, že se tím spíš baví, než aby mu to ublížilo.
Pořád jsem sledovala hru emocí na jeho obličeji, když mě mně něco zatahalo zezadu za kabát. Otočila jsem se a rozhlédla se, ale nikoho jsem neviděla. S pohledem dolů jsem se chtěla otočit zpět na Freda, ale v mé těsné blízkosti stál maličký domácí skřítek.
"Dobrý den, jste slečna Starrová?" zeptalo se stvořeníčko.
"Ano, copak potřebuješ?" usmála jsem se na něj vlídně. Vypadal trochu nervózně. Fred přešel vedle mě, a tak jsme společně čekali, co z něj vypadne.
"Paní ředitelka McGonnagallová posílá Tima, aby dovedl slečnu do hradu, pokud bude slečna chtít," žmoulal v rukou spodní kraj svého ušmudlaného vyšívaného ubrusu, který mu sloužil jako oblečení.
"Aha a pověděla ti paní ředitelka, co vlastně chce?" zeptala jsem se zvědavě.
"To Tim neví, slečno," zklamaně sklopil hlavu a v ručičkách začal drtit látku ještě vehementněji.
"To nevadí, Timy, řekni paní ředitelce, ať na mě chvíli počká. Slíbila jsem Weasleyovým, že tu ještě chvíli budu, ano?" nepřestávala jsem se usmívat. Vyměnila jsem si podezřívavý pohled s Fredem. Ale tvářil se zmateně. Taky nevěděl, proč by se mnou chtěla mluvit.
"Ale Tim má příkaz dovést slečnu,"namítl skřítek plačtivě.
"Myslím, že nebude vadit, když to paní ředitelce vyřídíš, aby na nás nemusela čekat dlouho. Jakmile jí to řekneš, pak se můžeš zase přemístit zpět a dovést mě do hradu, platí?" vycucávala jsem si z prstu.
Skřítek s pokývnutím hlavy souhlasil a za tlumeného prásk se přemístil pryč. "Pojďme pryč," pobídla jsem dvojčata a rozešla jsem se do krámku.
"Naomi, že se potom ještě stavíš do Doupěte na večírek?" zeptal se mě Fred chytaje mě za nadloktí. Zastavila jsem se a otočila jsem se čelem k němu. George pokračoval v cestě.
"Jistěže, Freddie, ale musím ještě vyřešit tu věc s McGonnagallkou a skočit se domů převléct, abych udělala parádu," mrkla jsem na něj. "Rozhodně dojdu, i když možná trochu později, nevadí?" usmála jsem se nejistě. Doufala jsem, že se na mě nebude zlobit.
"V pohodě, hlavně, že dojdeš," nadšeně souhlasil a naznačil mi, že dáma má přednost. Vešla jsem tedy do obchodu a koutky mých úst se roztáhly do toho nejširšího úsměvu, když jsem uviděla, jak je uvnitř přeplněno k prasknutí.
Kontrolovala jsem očima neustále výlohu, abych nenechala Tima moc dlouho čekat a tak, když se objevil, jsem se mohla s úsměvem rozloučit s dvojčaty a vydat se se skřítkem z Prasinek pěšky k hradu.
"Paní ředitelko, copak jste potřebovala?" zeptala jsem se hned, jak se přede mnou otevřely masivní vyřezávané dveře, a Tim mě opustil.
"Ale, slečno Starrová, také vám přeji dobrý den," usmála se na mě poněkud falešně ale mírně moje bývalá ředitelka koleje a učitelka přeměňování. Za ty roky, co jsem ji nespatřila její vlasy zešedivěly a vrásky lemující její rty a oči se prohloubily.
"Jistě, omlouvám se, paní ředitelko. Dobrý den. Jen… Dnes mě trochu tlačí čas," usmála jsem se smířlivě a několika pomalými kroky jsem se dostala blíže k pracovnímu stolu, za kterým stála a za kterým stával sám Albus Brumbál.
"Chtěla jsem se vás na něco zeptat, slečno Starrová," řekla ředitelka a pokynula mi, abych si sedla na jedno z těch strašných oranžových křesel, které měl v ředitelně již Brumbál a které za Snapea zmizely. Ředitelka je musela nechat přinést zpět. Byly tak kýčovité, až se nedalo pochybovat, že to byl styl bývalého ředitele školy.
"Jistě, proto jsem přeci tady, madame," sedla jsem si, složila jsem svoje ruce na klíně a upřeně jsem se na ženu před sebou zadívala. Měla stejný výraz v obličeji jako Brumbál, když se snažil někoho přemluvit ke spolupráci.
"Vím, že nemáte ani nejmenší chuť vzít práci učitelky Přeměňování na plný úvazek, ale kdybyste přeci jen chtěla, Naomi, pak zde ta možnost je," řekla dost rychle, ale zřetelně, nejspíše pomatená žena přede mnou. Její výraz zůstal neměnný. Nejspíše přesně věděla, co chce.
"A… Aha…," byla jsem dost zaskočená. Zvládla jsem na ni jen zírat.
"Nabízím to vám, protože i když znám schopnosti slečny Grangerové, dnes už paní Weasleyové, pak po porovnání vašich školních výsledků, jste o trochu výjimečnější než Hermiona," potutelně se usmála. A moje zírání nepřestávalo.
"Cože?"
"Ano, Naomi, všimla jsem si, že všechny chyby v jakékoliv oznámkované práci jsou přesně vypočítané tak, abyste byla třetí ze třídy. Chyby jsou většinou primitivní, ale dost velké na to, aby si vaši učitelé mysleli, že jste jen hodně dobrý průměrný žák," vysvětlila lehce. Sklopila jsem hlavu. Nikdy jsem nepomyslela na to, že by na tohle moje malé tajemství někdo přišel. Nenechala jsem ji ale vyhrát a rozhodla jsem se pokračovat ve lhaní.
"No, paní ředitelko, to nemyslíte vážně? To musí být jen nějaká náhoda," rozesmála jsem se.
"Vy sama víte, Naomi, že to náhoda není, ale nebudu vám nic vnucovat, slečno. Nabídku jsem vám sdělila. Záleží jen na vás, jestli ji přijmete. Máte čas do konce školního roku," usmála se na mě a podala mi tenkou složku s pracovní smlouvou, kterou stačilo jenom podepsat.
"Aha, dobře. Popřemýšlím a poté vám dám vědět, jak jsem se rozhodla," pokývala jsem hlavou, zvedla jsem se z křesla a založila si složku do podpaží. Potichu jsem se rozloučila, a jakmile za mnou zapadly dveře, pak jsem se vydala z hradu snad bleskovou rychlostí.
Zastavila jsem se jenom, když jsem musela počkat, až si pro mě přijede zlaté schodiště a i na něm jsem se rozutíkala dolů. Spěchala jsem, abych byla v Doupěti co nejdříve.
Dívala jsem se po schodech, abych nespadla, a zapomněla jsem si hlídat cestu před sebou a tak jsem nebyla ani překvapená, když jsem do někoho narazila. Jako už podruhé za tento týden jsem ale skončila v měkkém a ani jsem se nebouchla nikam tak, aby se mi udělala modřina. Díky bohu.
Trošku jsem se polekala, ale ve vteřině jsem byla zase v pořádku, a tak jsem se rychle vyhoupla na nohy. Ve stoje jsem popadla ruce muže pode mnou a vytáhla jsem veškerou svojí silou těžké tělo muže pode mnou.
Bezděčně jsem mu oprášila rukávy hábitu, a když jsem se podívala výš na jeho obličej, tak jsem trošku ztuhla šokem. Koukala jsem se na stejný obličej jako před dvěma dny. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří.
"Ach, ehm. Já… Omlouvám se," zakoktala jsem trošku při svém slovním projevu.
"Omluva se přijímá, slečno. A to i ta tu srážku, kterou jste způsobila minule," řekl a jedno z jeho světle hnědých obočí se vyhouplo vysoko vzhůru a já šla do kolen, obrazně.
"Minule jsme za to mohli oba dva. Dnes jen já. Jsem ráda, že jste moji omluvu přijal, pane. Doufám, že jsem vám, ani předtím ani teď, nijak neublížila, nebo ano?" snažila jsem se s ním jednat tak slušně, jak jen to šlo.
"Ne," sklopil oči a prohlédl si mě od hlavy až k patě.
"Pak je vše v nejlepším pořádku, pane…?" naznačila jsem otázku. V aristokratickém světě byla slušnost, aby se lidé mezi sebou seznamovali přes prostředníka obzvlášť, když to byli mladí lidé opačného pohlaví. Jeho oči se zadívaly přímo do těch mých. Pocit deja vu mě úplně pohltil.
"Pan Malfoy," usmál se na mě.
U Merlina! Jenom ne Draco Malfoy. To se mi snad jenom zdá.
"A vy jste?" zeptal se, když jsem mlčela. Musela jsem se pousmát nad jeho nevědomostí. Mně by jeho příjmení nakonec došlo, ale on neměl ani ponětí.
"Chodili jsme spolu do školy, pane Malfoyi," mrkla jsem na něj a poodstoupila o krok dál.
"Cože?" zatvářil se zmateně. Zcela jistě namáhal svoje mozkové buňky a stoprocentně nemohl na nic přijít.
"Jsem slečna Starrová," nabídla jsem mu ruku, aby ji mohl jako pravý aristokrat "políbit".
"Těší mě, slečno Starrová," řekl a vzal opatrně moji ruku do své a hluboce se sklonil přivíraje svoje oči a naznačuje polibek. Jeho rty se však mé kůže nemohli v žádném případě dotknout, i když bych proti tomu nejspíše ani nic nenamítala. Když se znovu narovnal, tak bylo vidět, že si mě nemůže vybavit. Nepoznával mě a znalost společenského chování vyšší vrstvy mu k poznání moc nepomáhala. Nic jiného jsem ani nečekala.
"I mně bylo potěšením, pane Draco Malfoyi," neubránila jsem se, abych ho vyvedla trošku z míry znalostí jeho křestního jména. Vyvlékla jsem opatrně ruku z té jeho, pohodila jsem vlasy jako minule a zmizela jsem v záhybu chodby.
Zatím jsem vyhrávala 2:0, protože jsem na zádech cítila jeho upřený zamyšlený pohled.
S posledním pohledem k bradavickému hradu jsem se za hranicí pozemků přemístila do tmavé uličky vedle domu, ve kterém jsem měla svůj byt. Šeřilo se a tak mě nebylo vidět. Měla jsem štěstí a musela jsem spěchat. Fred mě za dlouhé zpoždění zadusí!

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement