Záblesk života | Kapitola 3 | Průzkum

24. august 2015 at 23:29 | Nerea |  Záblesk života
Po, snad nekonečně, dlouhé pauze, jsem opět zde. A jsem tu s novou kapitolou Záblesku. Je celkem solidně dlouhá a děj se v ní taky pěkně posunuje. Dozvíte se něco bližšího o Ellise a konečně si najde kamarády. Za chvíli začíná škola a já začínám mít obavy o svoje psaní, které už přes hodně prázdnin přešlo určitou rekonvalescencí... Ale tentokrát se mi povídky opravdu líbí a mám k nim nápady, tak to snad nějak dopadne.
Jdu do třeťáku na gymplu + jsem si nabralapřípravné kurzy na vysokou + povinnosti doma + ještě moje výtvarná aktivita... Nebudu se vymlouvat, každý toho máme hodně. :D
Přěji pěkné čtení, Vaše Nerea :))
P.S. Komentář by opravdu potěšil :)


Kapitola 3 - Průzkum
Společně přešli po cestě, která byla dlážděná, avšak hodně prorostlá plevelem, až k domu, kde vzala za mosaznou zanesenou kliku vysokých dveří a vstoupila bez okolků dovnitř. Skřítci ji samozřejmě následovali a nebylo pochyb, že byli zvědaví, kam je to vlastně vede. Sama byla překvapená, jak její domov vlastně po těch letech vypadá. Čekala spoustu prachu a hlavně nechutných malých zvířátek, kterých se doslova štítila. Brr.
Bez většího rozhlížení za sebou nechala vstupní halu i něco jako uvítací salonek a zamířila do místnosti, která se vzdáleně podobala místu, které s matkou láskyplně nazývali obývacím pokojem.Tady ji matka učila malovat a vyšívat a taky hrát na kytaru a klavír. Ne, že by jí to někdy opravdu šlo, ale bavilo ji to alespoň tak moc, aby u toho několik let vydržela. Těmto činnostem se věnovala do svých devíti let, a když ani potom nevykazovala žádné známky talentu, pak si ji vzal do parády otec. Jistě,myslel to s ní vždy dobře a jenom díky němu uměla dost na to,aby prvních pár let nemusela dávat moc pozor v těch nejdůležitějších předmětech. Jenomže její sestra byla vždycky něčím lepší a rodiče ji strašně milovali. Měla talent na malbu a zpěv, k tomu uměla dokonale hrát na housle, a když začala chodit do školy, tak byla premiantkou. Nikdy nepotřebovala hodiny s otcem, aby byla první ve třídě. Ellise sice byla prvorozenou dcerou, věděla však, že její otec si přeje aby jí byla Tanya. Byla na vlas podobná matce a otec ji zbožňoval.Oba se jí nemohli nabažit. Byla to z části i jejich chyba, že začala inklinovat k zakázanému.
Zatřepala hlavou a věnovala svůj pohled skřítkům, kteří se svýma obrovskýma lesknoucíma se očima dívali všude okolo. Jak byli zvědaví a roztomilí.
"Takže, tohle je jeden z mých domů," začala. "A jak vidíte, tak je v poněkud zbídačeném stavu a potřebovala bych, aby byl znovu obyvatelný. Zvládli byste to?" zadívala se zkoumavě na ně. Usmívala se. Věděla, že to nebude problém, jen chtěla vědět, jaké jsou skřítci nátury a jestli se s chutí a radostí pustí do práce.
"Jistě,slečno'" vyhrkli nadšeně. Třepali svými hlavičkami, až uši pleskali všude okolo nich. Úsměv se jí ještě rozšířil. Byla za to strašně ráda.
"Dobře, nejdříve vás ale vezmu do domu, který obýváme normálně a kam také budete chodit spát a jíst. Trudy, jedna z mých stávajících skřítek, vás potom vezme zpět a ukáže vám dům," vysvětlila jim. Myslím, že rekonstrukce nebude trvat dlouho. Nanejvýš dva týdny, řekl bych?" polemizovala a přitom si prohlížela stěny, které byli pokryté vlhkými skvrnami. Potom se otočila zpět na skřítky. "Nechám to ovšem až na vás. Pokud budete potřebovat více času, pak nebudu protestovat. Myslím, že bychom mohli jít. Adresa k přemístění je Jezerní vila, Merlinovo údolí," řekla ještě naposledy a nechala své společníky v domě. Ti na nic nečekali a po spokojeném úsměvu, který si věnovali se všichni přemístili do jejich nového domova, který vypadal tak přívětivě, jak jen mohl. Byli vděční a neskutečně šťastní za jejich novou paní.
***
Za necelé dva týdny, jak předpokládala, byli skřítci schopni dům natolik zkulturnit, aby se v něm dalo žít. Pár kouzly některé pokoje vymalovala jinou barvou a pokoj své sestry, bohužel, musela spojit s tamní knihovnou, která se nacházela hned vedle. Ale nebylo zbytí, celá knihovna z jezerní vili by se tam ani za mák jinak nevešla. Museli byste se smát, kdyby jste viděli přemisťování takového množství knih. Skřítkové pomocí své magie vždy sebrali knih, co unesli a pak je zase pěkně naskládali do nové knihovny podle stejného systému. Trvalo jim to celý den a to je Ellise musela ještě kontrolovat, protože chyba v tomhle případě by byla chybou neskutečného měřítka. Skřítkům věřila, ale chtěla si být jistá.
Byla spokojená,když v neděli zjistila, že už nemusí nic, jen nakoupit věci do školy. Strašně se těšila zase na Příčnou. Doufala, že tentokrát to nebude zase tak dramatické jako posledně, ale když si tak na to vzpomněla, tak se musela usmát. Cítila, že je u ní skřítkům dobře. Viděla jejich kradmé pohledy a všudypřítomné úsměvy a projevy úcty, kterými jí děkovali. Nepotřebovala ale jejich díky, těšilo ji, že jim mohla zařídit pěkný život, který si zcela jistě zaslouží.
Dopis z Bradavic měl přijít zhruba tak za týden a tak se pustila do znovuobjevování okolí. Ottery St.Catchpole bylo zvláštní místo, které bylo velmi rozlehlé. Krajina nebyla ani v nejmenším členitá. Byl tu jen jeden menší lesík, jinak si spíš musela dávat pozor na bažiny, které byli neskutečně všudypřítomné. Rostla tu spousta vysoké trávy, ve které se dalo rychle ztratit, ale jelikož byl dům až daleko za vesničkou, tak si sebou brávala koště, které ji vždy vytáhlo z každého maléru.
Jelikož bylo léto, tak tráva trošku skrývala vyšlapanou cestičku do lesa, která vedla od cesty kousek od White Manor. Luční květy byli ale zohýbané, což byla jasná známka toho, že tudy v poslední době někdo šel, možná dokonce dnes. Musí si dávat pozor na kouzla, pokud nějaké použije. Pomalu tedy vykročila mezi zpřelámanými stonky kopretin a polních travin, které jí sahali až po pas. Udělala jednoduchý pohyb zápěstím a šeptem pronesla krátkou formulku praktického domácího zaklínadla, které od ní odpuzovalo hmyz. I kouzelníci mohou chytit klíšťovou encefalitidu.
Cesta se klikatila, ale v té změti rostlin a neměnícím se okolí si přišla, že chodí skoro na místě. Samozřejmě to nebyla pravda. Ušla už bezmála jeden kilometr, když se před ní z trávy vynořily první špičky listnatých stromů, ze kterých se les skládal. Rostlo v něm hodně borůvek a lesních plodů a ona doufala, že na nějaké narazí. Nesla si s sebou kvůli tomu bandasku na mléko. Vzpomínala, jak nesly se sestrou jednu v každé ruce a všechny ty čtyři nádoby byli vždy naplněny až po hrdlo. A ony byli fialové a červené od hlavy až k patě. Což jim až tak nevadilo vzhledem k zábavě, jakou si užily.
Pokračovala tedy dál, dokud se místo louky kolem ní sem tam nezačaly objevovat keře a potom přišly první stromy. Obloha se z modré přehoupla ve svěží zelenou a když se Ellise nadechla, ucítila hutnou vůni lesa a všechnu vlhkost vzduchu, která se tolik lišila od mírného vánku na louce. Tenhle pocit jí v Merlinově údolí chyběl. Cítila štěstí a klid jak dál pokračovala lesem. Hledala jedno specifické místo, které vytvořily se sestrou bez jakýchkoliv kouzel, když byli ještě malé. Později přidala pouze zaklínadlo, díky němuž malý příbytek nemohl podlehnout proudu času.
Prošla zákrutem pěšinky, a bez jediného dalšího pohledu na dvě další odbočky rozcestí, se vydala tou nejméně používanou - tedy prostřední. Měla uchováno hluboko v paměti, kudy se musí vydat, a tak neváhala.
Tady někde to musí být, pomyslela si. Zamračeně zkoumala okolní stromy a keře doufajíc, že narazí na nějaký známý symbol, nebo znak, prostě na něco, co jí řekne, že jde opravdu správně. Aby přece jenom její vzpomínky nebyli pošramocené. Bála se, ale byla natěšená. Jako na jehlách zahlédla tenčí stromek, který jí křížil cestu. Nerostl uprostřed pěšiny, jen ji přetínal. S pohledem na něj a jeho nerovnoměrně zlomený kmen ho jedním vyšším krokem s úsměvem přešla. Teď už si byla jistá.
Ušla už jen pár kroků a les před ní se rozestoupil. Samozřejmě že ne doslova. Objevila se před ní mýtina a uprostřed ní stál malý domeček vypletený šlahouny kvetoucích rostlin, které dávaly i jedlé plody. Zadní stěna domečku byla tvořená hlínou. Stavba byla zatlačená do kopce, takže byla velmi šikovně chráněna. Musela se usmát. S chutí se rozešla blíž. Chtěla to vidět zevnitř.
Jenomže v okně beze skla se něco pohnulo. Nejdřív si myslela, že to bude jenom nějaké zvíře a tak zpozorněla. Ztuhla na místě a zadržela dech. Zaposlouchala se, jestli neuslyší nějaké zvuky, a přece jenom. Jenomže to nebylo něco, čím by vám o sobě dávala vědět neškodná veverka. Slyšela tlumené hlasy.
Bezhlesně zkřivila tvář s jasným významem. Sakra! Tohle mi tak ještě scházelo. Přiblížila se zpět do přítmí stromů jak nejrychleji mohla. Tohle nečekala. Ale mohla jsem si to myslet! Kdo by sem taky jinak chodil, že? Potichu se ve stínu přibližovala ke jednomu z oken ve zdi na pravé straně. Byla zvědavá, ale i naštvaná. Chtěla tady být sama. A potom si vzpomněla, že se chtěla přes prázdniny s někým seznámit. Prvním bodem jejího nově vznikajícího plánu bylo zjistit, kdo přebývá v její chaloupce.
Dávala ji dobrý pozor na každou nevinně vyhlížející větvičku, jejíž křupnutí by absolutně narušilo chod jejího plánu. Tiše se po mechovém koberci přikradla ke stěně a už se koukala oknem dovnitř. Doufala, že najde jenom nějakou škvírku, ale rostlinám se dařilo a nenechávali ve stěnách žádné díry. Všechno bylo zelené a zarostlé.
V okně zahlédla dva chlapce a psa. Na druhý pokus už zahlédla i ohromně velkou nechutnou krysu, která zrovna stála na stole. Dva chlapci si spolu povídali. Nic zvláštního. Ale interiér domečku byl úplně jiný, než si ho pamatovala! Já je zabiju!
Zničeho nic začal ten pes štěkat. Jeho oči směřovaly k ní a ona jí došlo, že je zle v momentě, kdy se dvě chlapecké hlavy otočily po směru toho jeho štěkotu. Okamžitě se stáhla, jak z okna, tak z nechráněného prostoru mýtiny. Honem rychle zpátky!
V ústraní chvilku přemýšlela nad tím, co dělat. Nebyla jiná možnost, než se vrátit na cestu a dělat jakože právě přišla. Chtěla je potkat, ale zároveň si chtěla obhlédnout terén, než se do toho pustí po hlavě. Musela jednat rychle. Pokud mají psa, byla tady možnost, že ho vyšlo vystopovat případného vetřelce.
Rychle a hlavně potichu přeběhla lesem před mýtinu a v poklidu si prohlížející stromy vypadala velice překvapeně, když sjela pohledem a uviděla mýtinu. Ten, kdo ji v tu chvíli viděl, by si ani nemohl myslet, že tohle místo už někdy předtím spatřila. Její překvapení nebylo ani tak hrané, protože najednou nečelila pouze dvou chlapcům, psovi a kryse, ale čtyřem chlapcům, kteří se tvářili nanejvýš vážně.
"Ehm, ahoj," usmála se Ellise nesměle a zamávala rukou hodně nízko u těla. Čekala, co se bude dít. Budou ji podezřívat?
"Ahoj," vzpamatoval se jako první mladík se světle hnědými vlasy. Jeho oblečení bylo takové nevýrazné, ale na tváři se pokusil vytvořit alespoň náznak úsměvu.
"Kdo jsi? A co tady děláš?" vyhrkl trochu drsně tentokrát nejvyšší z chlapců, kterému černé vlasy spadaly až na ramena. Úplně maličko se vlnily, ale Ellise to neušlo. Tenhle mladík byl oblečen poměrně výstředněji. Měl na sobě sako a pod ním světle modré tričko s potiskem. Jeho tvář byla ale vážná.
"Na to samé bych se mohla ptát já vás, nemyslíš?" zeptala se s klidem a založila si ruce na hrudi. Schválně jen přejela pohledem od hlavy až k patě a potom se nepřestávala dívat do jeho obličeje.
"My jsme to tu..."
"Ne, Remusi, nic jí vysvětlovat nemusíš," odfrkl si znechuceně černovlasý mladík a odvrátil od ní pohled. Ellise se musela sama pro sebe usmát. Kdyby byl kouzelník, pak by se za něj žádná čistokrevná rodina nemusela stydět. Jeho chování bylo sice přemrštěné, ale v dnešní době se tak chovali všichni mladí, kteří měli tu smůlu a vyrůstali v luxusu a peněžním nadbytku.
"To je pravda, Remusi," usmála se přešla jsem blíže k nim. "Nemusíš mi nic vysvětlovat, protože mě vlastně vůbec neznáš," zvedla pohled k tomu náfukovi,"jmenuji se Ellise Whiteová a nedávno jsem se přestěhovala do toho obrovského domu u cesty. Nedaleko od něj začíná ta pěšina," řekla a nabídla ruku Remusovi, který ji s úsměvem po chvíli přijal.
"Já jsem Remus Lupin. My jsme tady u Jamese na prázdninách," usmál se na ni. S pohledem do jeho obličeje si všimla několika nepatrných jizev na jeho krku, ale jeho jantarové oči ji vítali. Dívali se na ni i s němým díky. Musel mít se svým kamarádem hodně starostí a problémů.
"To jsem já! James Potter, k vašim službám, slečno,"usmál se, pokynul Ellise malinko hlavou a oni si potřásli rukama. James byl stejně vysoký jako Remus, jen měl tmavé vlasy a hranaté brýle s tlustými obroučkami. Usmíval se na dívku před sebou rošťáckým a velice sexy úsměvem. Nemohla odolat a věnovala mu také jeden. V oříškových očích se jenom zablesklo.
"No a tohle je Peter... Pettigrew," objasnil jí Remus a ukázal na nejnižšího z mladíků, který nebyl ani hezký ani ošklivý, dokud se na ni tedy neusmál. Jeho přední zuby nešly přehlédnout. Až nápadně jí připomněly tu krysu. A v tom jí to docvaklo. Jistě, že jí připomínal tu krysu, vždyť on jí i byl! Musela to být jeho zvěromágská podoba. No a jelikož předtím oknem viděla Jamese s Remusem, tak bylo jasné, že podobu psa měl ten, jehož jméno doposud neznala.
"Sirius Black," utrousil povýšenecky. Black... Black... Kde jenom to jméno už slyšela. Natáhla k němu ruku. Bez jakéhokoliv pohybu svalů v obličeji ji stiskl a zase se stáhl. Trošku si jej prohlížela. Byl to celkem fešák, i když vlasy měl na její vkus až moc dlouhé a jeho obličej vypadal dokonale hladce jako dětská prdýlka. Jejich pohledy se setkali a ona, jakmile spatřila bouřkově šedou barvu jeho duhovek, která je specifická pro jeden specifický čistokrevný rod, si náhle vzpomněla, kdy se jí naposledy daly tyhle dvě věci - oči a jméno do souvislosti.
Nebylo pochyb, že mladíci před ní jsou kouzelníci. Pokud se mýlila, pak stačilo použít jednoduché paměť-pozměňující zaklínadlo.
"Těší mě," usmála se na Siriuse. "Do jakého ročníku jdete?" zeptala se ještě neurčitě.
" Do šestého,"řekl Remus sdílně, ale James ho hned bouchl pěstí do ramene a hodil na něj významný pohled.
" A těšíte se do Bradavic?" zeptala se ještě daleko víc nevinně.
"Strašně moc!" vyhrkl Peter a začal se strašně smát. Kluci se zatvářili vyděšeně, potom tak nějak překvapeně. Sirius se zamračil ještě víc. Ale Remusovi a Jamesovi se na tváři rozlil vřelý úsměv, hned byli milejší a opadla z nich strnulost, které si všimla, jakmile se začali chovat uvolněněji.
"Ještě jsem tě na škole neviděl..." pronesl zamyšleně Sirius. James se hned zatvářil významně.
"Zatím jsem se učila sama doma. Teda s vychovatelkou, ale... Letos nastupuju do taky do šestého," usmála se na SIriuse. Doufala, že si časem získá i jeho. Nechápala, proč se choval tak odtažitě. "Přestěhovala jsem se sem z Merlinova údolí. Tady v Ottery je to moc pěkné a tak jsem se rozhodla, že to tu trochu prozkoumám a narazila jsem na tuhle skvělou zašívárnu... To jste postavili vy?" zeptala se. Z velké části čekala, že jí přisvědčí, a proto byla celkem překvapená, když jí James sdělil pravdu. Začal vyprávět historku o tom, jak u něj byli kluci v po prvním ročníku na týden na prázdniny a jak našli a opravili její domeček. Jak vyprávěl, tak ji vzal okolo ramen a pomalu ji vedl dovnitř. Ostatní je následovali. Jenom Sirius si něco mumlal potichu a podrážděně pod nos.
Později toho dne se dozvěděla, jak jinak než od Jamese, že Sirius si těžko zvyká na nové kamarády svých kamarádů. Ellise to ale spíš připadalo tak, že si spojil její jméno s její rodinou... Navíc jeho čichové schopnosti mu jistě prozradili, kdo je špehoval.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement