Záblesk života | Prolog

17. july 2015 at 23:30 | Nerea |  Záblesk života
A je tu první kapitola přepisovaného starého příběhu. Ať se líbí alespoň někomu. ;) Bude tam Albus Percival Wulfric Brian Brumbál a ještě někdo... Nechte se překvapit. Vaše Nerea :)

Prolog
Postava v dlouhém černém plášti se pomalu šourala po bradavických pozemcích směrem k honosnému kamennému hradu, který sloužil jako prostory Bradavické školy čar a kouzel už od svého postavení. Nicméně človíček pod plachtou se opíral proti prudkým závanům větru a smršti kapek, které zcela jistě nalezly cestu pod pevnou vrstvu látky. Z dálky bylo sotva vidět, jak se přiblížil ke kamennému mostu a poté zmizel za zdmi nádvoří. Netrvalo dlouho a mohutné dveře z masivního dřeva se sami od sebe otevřeli před nečekaným návštěvníkem, který přemýšlel, zdali je tak nečekaný, jak původně plánoval. Bylo to v celku jedno.
Hned za dveřmi shodil plášť, až se kapky rozlétly do všech stran a bylo jasné, že je to žena, spíše babička. Paní se dál šourala s pláštěm přehozeným přes ruku. Prošla skrze místnosti a všechna schodiště, jako by byl hrad jejím domovem. Nedalo se tvrdit, že ne, ale taky byste nedokázali říci, že ano. Stará žena laskala prsty stěny a zábradlí a rámy obrazů, vystoupala po nezbedném měnícím se schodišti až před obrovského zlatého orla, který strážil vstup k točitému schodišti, které vedlo do věže, kterou obýval stávající ředitel Bradavic Albus Brumbál.
"Citronová zmrzlina," ozvalo se chraplavě z té udýchané stařenky. Orel se odkroužil stranou a schodiště uvnitř se začalo točit nahoru. Paní udělala jeden rychlý krok a už se spokojeně vezla. Tato chvilka jí dala alespoň možnost uklidnit svůj dech a svoje staré srdce.
Jakmile se schody zastavili, tak se dala směrem ke dveřím rovnou naproti. Byli nejvíce vidět, protože na ně svítil značně tlumený paprsek světla vycházející z menšího okna. Praví obyvatelé hradu ale věděli, že se stínu se ukrývají další dvoje dveře. Jedny jsou od ředitelovy ložnice a druhé jsou pro jeho případnou rodinu. Jelikož ale pan Brumbál žádné potomky ani ženu neměl, pak tyto komnaty zůstávali prázdné, pokud se ten prostor nerozhodl využít jinak.
Stařenka chytila za kliku, zhluboka se nadechla a bezhlesně vstoupila do nitra pracovny pana Brumbála.
Postava za obrovským stolem z masivního kusu dřeva na své židli poněkud poskočila, ale hned na to se uklidnila a snažila se svoje překvapení jakkoliv zamaskovat. Pan ředitel vypadal sice jako starší pán, ale ve světě kouzelníků byl ještě poněkud mladým mužem. Kdo by to byl řekl, že žena stojící před ním je o necelých šedesát let mladší než on sám.
"Dobrý den, potřebujete něco?" zeptal se pan ředitel a svým dlouhým prstem si popostrčil půlměsíčkovité brýle po svém velkém a zvědavém nose nahoru. V jeho modrých očích bleskla jiskřička zájmu.
"Dobrý den, pane řediteli, chtěla jsem vás jen o něco požádat," řekla žena a přišourala se k velkému stolu. Brumbál se postavil a natáhl k ní svoji kostnatou ruku v tom nejklasičtějším gestu.
"Já jsem Albus Brumbál, těší mě," pousmál se na stařenku. Zřejmě si myslel, že je to babička jednoho z jeho žáků, anebo chce vyjednat přestup teď přes prázdniny. Neměla však ani ruský ani francouzský přízvuk.
"Já vím, i mě těší," pokynula hlavou žena a stiskla nabízenou ruku velice jemně. Neměla dost síly na stisk jako za mlada. Profesorovi se vyhouplo jedno stříbřité obočí vysoko po čele. Nebyla nezdvořilá, to ne, jen překvapující. Nečekal, že stará dáma dobrých mravů mu nedopřeje znát její jméno.
"Posaďte se, prosím," pokynul jí k obrovskému čalouněnému oranžovému křeslu.
"Děkuji," opatrně složila svoje kosti do křesla a podívala se svýma utrápenýma bledýma očima na ředitele. "Chtěla bych vám něco dát, pane Brumbále," řekla lehce a začala šátrat po svém hábitu, než našla opravdu nezměrně objemnou kapsu, ze které vylovila usmolený kousek papíru složený do tvaru obálky a převázaný kouskem fialové stuhy.
"Ale, ale proč?" zeptal se zaskočeně, když pokládala maličko vyboulenou obálku před něj do papírů.
"Není to dárek, nebojte," trochu štěkavě se rozesmála, až to přešlo v dávivý kašel. Ubohá žena, pomyslel si Brumbál a vzal obálku do rukou. Zkoumavě si ji prohlížel.
"Tak, co to je?"
"Potřebuji, abyste to pohlídal pro moje potomky," upřeně se podívala do jeho očí. Ty její se zableskly fialově a to ho donutilo, aby přestal váhat. Přijal balíček a opatrně, aby nerozvázal stužku, jej položil do šuplíku, který byl na klíček, který nosil u krku.
"Aha, no a co to je?" zeptal se, jakmile zavřel tu tmavou skrýš.
"Nebuďte přehnaně zvědavý, pane řediteli," vychraptěla ze sebe žena, pomalu zatínající svaly proti dřevu. Na chvilku jakoby zamrzla, ale potom se pomalu zvedla. "Děkuji vám, někdo si pro to určitě přijde," pousmála se smutně.
"Už odcházíte?"
"Cožpak to není očividné, pane?" podívala se na něj. Zvedl se ze svého křesla a přešel okolo stolu k ní.
"Mohu vás tedy doprovodit?" otázal se nabízejíc svoje rámě. Dáma pouze přikývla, zavěsila svoji starou a nemocnou ruku do té jeho, nenápadně se odvrátila hlavou a sáhla si ke krku. Rychle odzátkovala lahvičku a vyprázdnila všechen její obsah jedním pohybem do sebe.
"Co to…?" nestihl se ani zeptat Brumbál a už jen přichytil její tělo, které se snášelo k zemi. Opatrně ji položil a podepřel hlavu, jakmile na ni ale chtěl promluvit, tak její kůže začala zářit. Raději od ní odstoupil, no a poté mohl sledovat pouze to, jak se bezvládné tělo staré dámy ztrácí v běloskvoucí záři. Zmizela a on to nikdy nepochopil.

Takže, jak se vám to líbí?
Ehmm, dobře, je tu vůbec někdo? :D Asi nee... :/

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement