Záblesk života | Kapitola 1 | Jedna dívka

23. july 2015 at 23:25 | Nerea |  Záblesk života
Tak jsem zde s první kapitolou hned po prologu. Strašně moc doufám, že si to alespoň někdo přečtě a zanechá mi nějaký ten komentář, protože to by mě moc potěšilo. Ale tak záleží na Vás. Dnes se pustíme do opravdového děje, který bude, doufejme, že zdařile pokračovat dál. Zatím se mi píše dobře, uvidíme, jak to dopadne nakonec. :D Mám toho pro hlavní hrdinku naplánováno zatím hodně. Snad jsem Brumbála dost vystihla. Pěkné čtení, Vaše Nerea. :)

Kapitola 1 - Jedna dívka
Mladá dívka se přemístila do maličké vesnice poblíž bradavického hradu - do Prasinek. Byla to nejméně nápadná cesta k hradu. Navíc, s Brumbálem už byla domluvená, psala mu asi před pěti dny dopis, zda by se mohli sejít. Ředitel neprotestoval a navrhl datum a čas schůzky. Jenomže ona šla pozdě. Zase. Za tohle se nenáviděla, ale absolutně nechápala, jak se jí to vždycky daří. Zakroutila hlavou, počkala, až ji dostihne její žaludek po přemístění a rozešla se vyšlapanou cestou lesem do kopce k hradu.
Šla poněkud rychleji, než měla ve zvyku, ale vzhledem ke zpoždění, neměla jinou možnost a tak si nemohla vybavit všechny ty vzpomínky. Nevadilo to, neměla na ně ani náladu.
Došla k obrovské kované železné bráně, která se kroutila květinovými vzory, mezi nimiž skotačila zvířata kolejí. Uprostřed nahoře na bráně byl vytepaný obrys erbu a v něm bylo velké zlaté B.
Dívka došla až k bráně, ale nikdo tam nebyl. Myslela si, že na ni někdo bude čekat, když má schůzku domluvenou předem, ale nikdo tu nebyl. Rozhlížela se všude kolem, ale její oči opravdu nikoho nenašly. Nechápala to. Dotkla se prstem brány a ta se znenadání sama otevřela. Trochu zavrzala, ale to jí neubíralo na kráse.
Počkala, až bude brána úplně otevřená a s pokrčením ramen vesele vstoupila dovnitř. Na pozemky bradavického hradu. Brána se za ní zase začala zavírat, sledovala to jen menším pootočením hlavy, ale víc tomu svoji pozornost nevěnovala.
Z malého okna ve vysoké věži se na malého človíčka dole díval starý ředitel bradavic, pan Albus Brumbál držitel Merlinova řádu I. třídy. Očekával starší ženu, která se s ním chce nejspíše domluvit o přestupu své dcery, ale pomocí zvětšovacího kouzla, které uplatnil na svoje půlměsíčkové brýle, jasně viděl, že k němu míří mladá slečna. Trošku se podivil, ale jak bylo jeho zvykem, tak se pousmál. Je prostě strašně moc zvědavý.
Dívka přešla k hradu a stejným způsobem, jako u železné brány venku, se dostala dovnitř, až na to, že za těmito dveřmi na ni čekal doprovod do kanceláře pana ředitele. Slečna se trošku zaskočeně dívala na malého skřítka, který na ni koukal svýma obrovskýma hnědýma očima. Měl na sobě bohatě vyšívanou dětskou vestičku do obleku, ale chybělo jí pár knoflíků, přesto byl ale vystrojený. Měl oblečené volnější tmavě hnědé kalhoty, které ladily k meruňkové barvě jeho svršku. Na nohou měl černé pantoflíčky. Vypadal úctyhodně.
"Dobrý den, slečno, já jsem Terri, dnes vás mám doprovodit do kanceláře pana ředitele Brumbála. Prosím, následujte mě tedy," řekl trošku nervózně. Pravděpodobně to dlouho nacvičoval.
"Dobrý den, malý pane Terri," řekla a skřítek hned na to zčervenal a choval svoji obrovskou hlavu s velkýma plandavýma ušima pod zdobený lem oranžové vestičky. "Nemusíte se stydět, příteli, pěkně mě vezměte za ruku a odveďte mě, kam je potřeba," natáhla k němu ruku a skřítek na ni jen chvíli zůstal zírat, potom mu došlo, jak se zachoval nezdvořile a dupnul si jednou nohou na druhou. "Ale ne, to nedělej," vyhrkla dívka, jak nejrychleji uměla, a vyděšeně k němu natáhla ruce. Nedotkla se jej však, nechtěla zapříčinit další sebetrestání malého tvora, který na ni vyděšeně kulil očka. "Odvedeš mě tam tedy?" zeptala se, když se skřítek tak nějak uklidnil a jen na ni koukal. Ona natáhla ruku a on ji přijal. Držel ji jako klenot a nebyl ochoten pustit, dokud nesplnil svůj úkol.
Dívka se jen pousmála nad bojácností malého tvorečka a nechala se vést vzhůru. Terri ji provedl přes měnící se schodiště a těmi nejhezčími chodbami ji vyvedl až před zlatého orla, kde řekl heslo - lékořicové hůlky. Svýma drobnýma nožičkama hned skočil na ten nejvyšší schodek, jakmile se kámen začal pohybovat. Ona hbitě udělala stejný pohyb a doskočila na čtvrtý nebo pátý schod pod něj, takže měli hlavy ve stejné úrovni. Dívka se pousmála. Skřítek se nervózně ošíval, ale potom se na ni taky nesměle usmál. Oči se mu rozzářily, když uviděl mohutné dřevěné dveře do ředitelny. Hubenou ručkou ukázal do prostoru a navedl tak její oči, které ho stále ještě se zájmem sledovaly, aby se podívaly tím směrem.
Pocítila smutek, ale navenek se usmála na skřítka, který byl tak ochotný. Dělala, že je okouzlena. A skřítek neměl námitek. Byl chytrý a všiml si něčeho podivného, co se s touhle slečnou dělo, ale byl zdvořilý a tak neřekl nic, nebyla to jeho věc.
"Děkuji, že jste byl tak hodný a dovedl mě sem, malý pane Terri," pokynula mu hlavou, pustila se jeho ruky a jedním krokem opustila prostor schodů a vykročila ke dveřím. Než zaklepala, tak se na něj ještě ohlédla. Malý tvoreček jí zbrkle poděkoval, rozloučil se a seběhl schody dolů, potom už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Opatrně, ale zvučně zaklepala na ty děsivé dveře před sebou. Zevnitř se ozval jen tlumený hluboký hlas, který ji zval dál. Nečekala tedy dál, sáhla po bohatě zdobené železné klice a zatlačila. Dveře se pohnuly s lehkostí, kterou nečekala, takže dovnitř pomalu vpadla a nebýt svých rychlých reflexů, pak by se natáhla jak široká, tak dlouhá na zem před ředitelem, který ji dnes měl přijmout na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Sakra, to moc nevychytala.
Potom, co se vzpamatovala z klopýtnutí, které pan profesor Brumbál okázale ignoroval a vzhlédl k ní teprve, až ona sama upřela svůj pohled na něj. Brumbál snad nestárne, pomyslela si.
"Dobrý den, pane řediteli," řekla dost nahlas, aby ji slyšel a přešla před jeho pracovní stůl.
"Dobrý den, slečno Whiteová," opětoval jí a postavil se z křesla, kde předtím podepisoval nějaké dokumenty nejspíše pro ministerstvo, jestli si dobře povšimla znaku v hlavičce popsaného papíru. "Tak tedy, nechcete se tady u mě posadit," vyzval ji, aby se posadila, nebo spíše ponořila do obrovského křesla, ve kterém si připadala tak malinká.
"Ohledně toho, o co jste mě žádala. Pokud to chápu dobře, tak chcete přestoupit na naši školu, je to tak, slečno?" zeptal se, pohrávajíc si s jejím dopisem v ruce, a najednou zvedl zkoumavé oči k ní. Jistě, to on uměl. Snažil se přimět lidi, aby ho měli rádi a aby mu ve všem vyhověli, ale ona byla na takový nátlak zvyklá. Sladce se na něj usmála. Doloval z ní informace tím nejstarším způsobem, jaký uměl.
"Nechci přestoupit na vaši školu, doposud jsem do žádné školy nechodila, takže bych chtěla nastoupit k vám, jakožto na nejprestižnější školu v okolí," usmála se a zamrkala na něj dlouhými řasami, které rámovaly její fialkové oči.
"Proč vás, u Merlina, rodiče nezapsali na nějakou školu už od jedenácti let?" zeptal se.
"Byla jsem zapsána. Moje jméno se při mém narození zapsalo samo na listinu žáků, kteří obdrží dopis, jenomže ten mě nikdy nenašel a pokud ano, pak ho nejspíše moje chůva vyhodila, neměla pro toto moc pochopení a radši mě učila sama doma. Moji rodiče jsou po smrti, pane řediteli, a ona byla prohlášena mým zákonným zástupcem, což vyplívalo ze závěti mojí babičky, Ellise Whiteové, po níž jsem zdědila také své jméno," vysvětlila lehce. Nacvičovala to doma dlouho. Dívala se při tom řediteli do očí, aby nepojal nejmenší podezření, že by mohla lhát. Chvíli se na ni mlčky díval a potom v jeho očích poznala, že jí uvěřil.
"Dobrá tedy, slečno, nechám vám poslat dopis s tím, co potřebujete do následujícího školního roku, abyste se mohla připravit. Měla byste nastoupit do šestého ročníku, pokud se nemýlím, že ano?"
"Ano, pane řediteli," pokývla hlavou.
"Nejsem si ale jistý, zda máte potřebné vzdělání a nebudete v učivu pozadu, slečno," zavrtěl hlavou, přemýšlel, jak má tohle vyřešit.
"Jen se nebojte, pane, moje chůva dbala na to, aby mě vše pořádně naučila. Používali jsme dokonce stejné učebnice jako vy. Moje NKÚ dopadli velice dobře, jen z Věštění a Dějin čar a kouzel jsem měla N. Jinak to byla samá Véčka. Komise mi poskytla šanci udělat zkoušky soukromně," usmála se. "Ostatně notářsky ověřený výpis mám s sebou, řekla a vytáhla z kapsy na čtvrtinky složený kus papíru, který rozložila a podala řediteli do rukou.
"Och, to je výtečné, slečno, pak tedy myslím, že nebude žádný problém," usmál se na ni a založil její výpis pod stoh dalších papírů. Na další papírek si napsal, že jí má poslat dopis s pomůckami a už se na ni zase díval těma svýma modrýma očima. "Pokud to je všechno, slečno," nenápadně jí naznačil, že může odejít, ale ona se nezvedla k odchodu.
"Není, pane, přišla jsem si i pro nějaké věci, které tu babička u vás před lety nechala. V její závěti bylo napsáno, že všechno dědím já a byl zmíněn nějaký majetek ve vašem držení," pozvedla tázavě obočí.
"Ale jistě, slečno, čekal jsem to," řekl, vzal do ruky klíč z řetízku na hrudi a odemkl jeden ze šuplíků, tam se chvíli hrabal, až úplně vzadu našel zaprášenou buclatou obálku. "Tady to je," řekl a díval se na tu věc ve svých rukách. "Vždy mě zajímalo, co je uvnitř," nechal se slyšet zkoumavě a podal balíček Ellise.
"Děkuji vám, pane řediteli," řekla s úsměvem a přijala obálku, kterou hned na to schovala dovnitř cestovního pláště. "Do toho, co je uvnitř vám ale nic není," zase mu dopřála úsměv.
"A víte, že přesně to jsem čekal, slečno. Je vidět, že krev se nezapře, vaše babička by mi opověděla úplně stejně," zavrtěl hlavou. "Tak se mějte, slečno, a zacházejte s těmi starými poklady tím nejlepším možným způsobem," podíval se na ni významně, zřejmě měl nějakou mlhavou představu, co by mohlo být uvnitř, respektoval však její soukromí a nevyptával se dál. Byl sice zvědavý, ale měl své meze.
"Děkuji, pane, nashledanou v září," pokývla hlavou, zvedla se z křesla a odcházela pryč. Kancelář vypadal jako vždy neuspořádaně, ale ohromná knihovna ji nadchla. Podobnou měla totiž doma. Když byla u dveří, všimla si, že zevnitř byli úplně obyčejné.
"Nashledanou, slečno Whiteová, pěkné prázdniny," ozval se ještě, když brala za kliku. Přišlo jí zbytečné odpovídat a tak jen prostě vyšla ven pozorujíce sedící postavu vousatého šedivého muže s dlouhým vousem sepnutým šňůrkou s korálkem, jak škrábe zeleným inkoustem své dlouhé jméno na všechny ty listiny. Ani trochu se nezměnil, pomyslela si, když za ní zapadla klika. Otočila se ode dveří, když se před ní s malým, sotva slyšitelným prásknutím objevil zase ten milý malý skřítek Terri, který ji předtím dovedl nahoru. Brumbál nepředpokládal, že by našla cestu zpět hradem, když v něm nikdy nebyla. Byla za to vděčná, alespoň nemusela dávat pozor na cestu a mohla jen přemýšlet a jemně svírat kostnatou ručku stvořeníčka, které znalo hrad jako vlastní boty.
Před dřevěnou branou se naposledy rozloučila s Terrim, přivedla jej znovu do rozpaků a sama se vydala přes rozlehlé pozemky až za bránu, kterou strážily hlavy dvou divokých kanců. Jakmile za ní železné mříže zaklaply, tak vešla do lesa a na půli cesty Prasinek se sama přemístila zpět domů. Bylo to dost daleko, ale to se mělo o prázdninách změnit. Čekalo ji menší stěhování, nehledě na to, že se právě přemístila a to ještě nebyla zletilá. Jenomže nikdo nemusel vědět, že její hlídáček nikdy nefungoval.
Tak jaká? Líbilo se? Alespoň někomu ? :)
Máte nějaké teorie, co se stane dál?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement