Sparkle Found a New Family | 4th | Hi, I'm Cassidy

21. october 2012 at 21:58 | Nerea |  Sparkle Found a New Family
Je tu další kapitolka. Dopsaná už kolem třetí odpoledne, ale díky bratrovi je tu až těď. Užijte si ji. Doufám, že se bude líbit. A nezapomeňte se prosím vyjádřit k tomu, jestli byste rádi viděli můj twitcam... Díky ;)
Díl věnuji Ise. Díky za tvoje neustávající komentáře! :)

V nemocnici jsem už dva týdny, z čehož plyne, že na tom nejsem až tak vážně, jak se zpočátku zdálo. Celé ty dny tady jsem chodila na vyšetření, na rehabilitaci, aby se mi zpravila ruka, anebo jsem se jen tak poflakovala v dětském oddělení. Strašně ráda jsem těm capartům četla pohádky.
Když ale nastal den, kdy mě měli pustit z nemocnice, tak jsem nevěděla, co se mnou bude, ale Anne mi vysvětlila, že aby mě mohla adoptovat nebo mi dělat pěstounku, tak musím být umístěna do dětského domova. Byla jsem s tím smířená, ale doufala jsem, že všechny formality budou vyřízeny co nejdříve. Chtěla jsem se totiž znovu zapojit do normálního života. Potřebovala jsem prostor k tomu, abych si zase našla cestu ke každodennímu stereotypu, jinak bych se zbláznila.
Nastal den loučení. Ještě před tím, než si pro mě přišla sociální pracovnice, jsem se rozloučila s Petem a Cloe, s popálenými dvojčaty. Měla jsem je moc ráda, ale nemyslela jsem si, že bych je ještě někdy měla znovu potkat, ale kdo ví? Možná se s nimi ještě někdy setkám.
"Slečno Leeyová?" ozvalo se ze dveří do mého nemocničního pokoje. Stála tam taková trochu buclatější starší žena, která vypadala jako babička z pohádky.
"Ano, to jsem já," podívala jsem se jí do očí. "Dobrý den, madam."
"Jsem Denise Fllordová, sociální pracovnice. Musíme jít. Rozlučte se. Za chvíli se sejdeme na recepci," usmála se na mě vlídně a zavřela za sebou dveře. Já jsem se jenom otočila k Wendy, která se mnou poslední týden sdílela pokoj.
"Brzo se uzdrav, W," ušklíbla jsem se. Wendy Marconiová si zlomila nohu při nějaké školní akci. Ne že by spadla třeba z horolezecké stěny, na které se třídou byli, ale ona spadla ze schodů mířících do kuchyně. Trošku smůla no.
"Jo, díky. Měj se pěkně, Sparkle. Třeba se ještě někdy potkáme," rozesmála se. Jen jsem ji přišla obejmout, vzala jsem si věci a šla jsem na recepci. "Tak ahoj!" křikla za mnou ještě W.
"Ahoj!" oplatila jsem jí a s úsměvem a dvěma těžkými taškami zavěšenými na ramenou jsem se vydala za pohádkovou babičkou Denise, která mě měla dopravit do děcáku.
***
Denise mě zavedla ke svému autu, kde jsem si dala věci do kufru. Potom jsem si sedla na sedadlo vedle řidiče. Díky bohu, že tady v Holmes Chapel je dětský domov, jinak bych musela někam pryč, daleko od domova. Můj život by se hodně změnil.
"Vezmu tě dovnitř a zavedu tě za ředitelkou. Nic víc pro tebe zatím udělat nemůžu, ale už jsme se domlouvaly s Anne, že hned, jak to bude možné, začneme vyřizovat všechno možné pro adopci," pokývala Denise hlavou s očima pořád upřenýma na vozovku.
"Dobře," souhlasila jsem a dál jsem se koukala na ubíhající domy za oknem, věděla jsem, kudy jedeme, i kam to vlastně jedeme. Dům Svatého Konstantina byl vysoký, úzký a starý dům pro děti, které ztratily rodiče, které o ně nějakým způsobem přišli, nebo o které se jejich rodiče nechtějí anebo nemohou postarat. A já teď patřím mezi ně. Mezi sirotky.
Zastavily jsme před tím oprýskaným domem, vystoupily jsme z auta a se zavazadly jsme se vydaly po schodech dovnitř. Denise zazvonila. Bylo slyšet dupání mnoha noh na schodech, ale nakonec nám otevřela asi čtyřicetiletá velice přísně vypadající vychrtlá žena.
"Madame Fllordová a slečna Leeyová. Už jsme vás čekali. Pojďte dál, zavedu vás k paní ředitelce Rafertiové," pokynula nám štíhlou, kostnatou a nezdravě vypadající rukou dovnitř.
"Dobrý den," pozdravila jsem ji a chvíli po mě to udělala i madame Fllordová. Žena se nám představila jako Evženie Skatovská. Velice zvláštní jméno a to i na britské poměry. Dovedla nás až do třetího patra domu před hnědé dveře s mosaznou klikou. Třikrát zaklepala na to staré dřevo, až se zevnitř ozvalo jasné "vstupte".
Evženie otevřela dveře a řekla: "Paní Rafertiová, madame Fllordová je tady. Obě dvě dorazily."
"Děkuji ti, Evženie. Pošli je dál a zavolej Cassidy," odpověděla jí ředitelka vlídně a my zanedlouho stály před ní. Evženie se někam klidila, ale to mě tolik nezajímalo. Vnitřek ředitelny byl mnohem zajímavější. Byl vymalován na tmavě červeno a působil velice teple a příjemně oproti zbytku dětského domova.
"Dobrý den," pozdravila nás žena s vřelýma hnědýma očima, malými vějířky vrásek kolem nich a s tmavě hnědými vlasy po stranách protkanými stříbrnými prameny.
"Dobrý den, paní ředitelko," pozdravila ji Denise. Já jsem zůstala zticha. Šlo tady sice o mě, ale o mě jako takovou se nikdo nezajímal. Nebylo to nutné.
"Slečno Leeyová, počkejte přede dveřmi na Cassidy, zavede vás do pokoje, který budete obývat po celý váš pobyt zde," pokynula mi hlavou, usmála se a já pochopila. Potřebují si promluvit o tom, co se mnou bude. Nevím, jestli té ředitelce věřit, ale jelikož mi rodiče odkázali veškeré rodinné dědictví, tak se odtud musím co nejrychleji dostat. Díky bohu za Anne a za její pohotový nápad koupit mi mobil.
Stála jsem tedy za dveřmi. Nedalo mi to a začala jsem poslouchat, co si ty dvě vykládají. Nemluvily ani moc tiše, asi nepředpokládaly, že by mě něco takového napadlo.
"Musíme ji tu udržet co nejdéle. Nejlepší by bylo, kdyby se jí stala nějaká nešťastná nehoda, potom bychom mohly rozprodat majetek její rodiny a rozdělit si její rodinné dědictví," zazněl chladně hlas ředitelky a to na první pohled vypadala opravdu vlídně.
"Nevím, jestli by se to druhé dalo zařídit, ale o to prví se s radostí postarám," tentokrát se ozvala Denise pohádková babička… Pche! Spíš ježibaba. Co nejrychleji budu muset dát vědět Anne. Musí domluvit moji adopci s nějakou jinou sociální pracovnicí, protože s Denise se nedomluví.
Najednou se ozval skřípavý zvuk od schodů, byl tak hlasitý, až jsem se lekla. Rychle jsem se otočila, ale to už těsně za mnou stála černovlasá pobledlá asi šestnáctiletá dívka. Její oblečení vypadalo morbidně a jako z minulého století. Měla jsem tu možnost dívat se do jejích ledově šedých očí. Začíná mi to tu nahánět hrůzu.
Šedoočko najednou naklonilo hlavu na stranu, doširoka se děsivě usmálo a zvláštně šíleně nadšeným hlasem řeklo: "Ahoj, já jsem Cassidy." Panebože? Kam jsem se to, do háje, dostala?
Co na to říkáte?
Copak se asi vyklube z Cassidy?
A jakpak dopadne léčka ředitelky a Denise?
Kdo zachrání Sparklino dědictví před hamižností těch dvou semetrik?
 

1 person judged this article.

Comments

1 Isa Isa | Web | 22. october 2012 at 15:57 | React

Ty sociální pracovnice jsou dost svině. :DDD
Nějaká holka, co zešílela z nějaký katastrofický události. :D
Určitě  to nevyjde. :D
Anne. :)) :DD

Perfektní díl. Moc děkuju za věnování. Já ráda komentuju. Jsou doby, kdy nevím, jak komentovat, ale vždycky se pár slov najde. :) :DD Za to u mě povídky nikdo nekomentuje, proto jsem nastolila nový řád. :DDD A řekla bych, že moc lidem se to asi líbit nebude. :D

2 Nerea Nerea | Email | Web | 22. october 2012 at 23:15 | React

[1]: Se na ně vyser! Věrným fanouškům tvýho blogu to nebude vadit ;) Mě to nevadí, úplně tě chápu :)

3 Jamie Williams Jamie Williams | 30. october 2012 at 14:22 | React

Je to úžasný :)

4 Nerea Nerea | Email | Web | 30. october 2012 at 15:22 | React

[3]: Awww, díky ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement