My Reflection in the Mirror ♣part 5 2/2

22. july 2012 at 13:47 | Nerea |  My Reflection in the Mirror
Omlouvám se, ale nevšimla jsem si toho, že by se mi tam celá ta kapitola nevešla. Promiňte a užijte si druhou část. P.S. Holmes House by měl být ještě dneska. I když nevím, jestli se mi podaří napsat, protože jsem HH psala naposledy asi před měsícem :D.
/Edit 20:58/: HH bude až zítra. :DDD

Z předchozí části ♣ Nadšeně jsem ji přijala, ale když jsem se podívala na hodiny, tak jsem se trošku vyděsila, protože bylo po jedenácté večer a já si to ani nijak neuvědomovala.

♣part 5: Ups 2/2

"Já… Už budu muset domů," vydrala jsem ze sebe s červenými tvářemi. Bylo mi sedmnáct, konečně, ale musela jsem být tak brzy doma… Trošku jsem se za to styděla, ale musela jsem vstávat do školy, což je v mém věku celkem pochopitelné.
"Já tě zavezu," ozval se Niall. Konečně si spolu popovídáme o samotě. Chtěla jsem se ho zeptat, co si myslí o tom, že od něj mamka takhle odešla a taky jsem se chtěla zeptat, jestli k n ještě něco necítí.
"Dobře," souhlasila jsem a po rozloučení se všemi bdělými jsem se zaskočila rozloučit s Darcy nahoru do jejího pokoje, který jsem už navštívila. Za jedno odpoledne se z nás staly přítelkyně a ta malá si mě naprosto omotala kolem prstu. Byla tak kouzelná. Dala sjem jí pusu na čelo, ale když jsem šla z jejího pokoje, tak mě zastavil Tommo.
"Já ci taky," poručil si s ohrnutým spodním rtem. Byl moc roztomilý a tak jsem si k němu klekla na kolena a dala jsem mu pusu na čelo, potom jsem ho zavedla zpět do jeho pokoje a uložila jsem ho do pokoje.
"Ještě se uvidíme, Mrkvičko," slíbila jsem mu s úsměvem na rtech, pohladila jsem ho po hnědých vláskách a šla jsem dolů.
"A my se taky uvidíme. Zavolej mi," zašeptala jsem k Eddiemu a vtiskla jsem mu do ruky papírek s mým telefonním číslem, Twitterem, Facebookem a Skypem. Mrkla jsem na něj a šla jsem si nasednout do tátova auta. Měl Range Rover, stejně jako Harry.
***
"Tati, proč si myslíš, že tě máma opustila?" zeptala jsem se ho po deseti minutách jízdy jenom ve společnosti písniček z rádia.
"Já nevím… Přemýšlel jsem o tom, mockrát, a myslím si, že se asi bála toho, co řeknu. To je jediná, pro mě přijatelná, teorie," smutně se usmál a dál se věnoval řízení.
"A máš ji ještě rád?"
"Jammie já… Já… Asi ano. Asi k ní cítím to samé, jako před těmi sedmnácti lety. Ale bolelo to. Ještě pořád to bolí. Opustila mě a utajila tě přede mnou a já jsem ztratil tolik let tvého života," podíval se na mě. "Nedovolím, aby se to stalo znova, aby znova zmizela," řekl rozhodně a zmáčkl volant.
"To je v pořádku. Já, ani máma, nemáme v plánu někam utíkat. Znovu ne," pohladila jsem ho po rameni. Myslela jsem to neskutečně vážně. I kdyby chtěla utéct, tak já bych už nemohla. Teď, když jsme tátu poznala, tak nemám potřebu někam utíkat a ani nechci.
Dovezl mě až před dům. Než jsem vystoupila, tak jsem ho objala a vtiskla jsem mu do dlaně stejný lísteček, jako jsem dala Eddiemu. Bylo to, aby mě nemusel zdlouhavě hledat na Googlu.
"Měj se, táto," usmála jsem se. Byl to pro mě trošku nezvyk, ale už jsem si to oslovení trošku zažila.
"Měj se, dcero," snažil se říct vážně, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky úst.
"Chceš vidět mámu?" zeptala jsem se.
"Ani nevím, ale myslím, že si v nejbližší době stejně budeme muset promluvit.
"Dobře, tak já ji zavolám," řekla jsem, otevřela jsem dveře auta a rozběhla jsem se k domu. Zazvonila jsem, aby mi otevřela. Přišla ke dveřím a otevřela je.
"Ahoj mami. Je tady někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit. Hlavně to prosím nezkaz," řekla jsem jí jenom a běžela jsem se zabarikádovat do pokoje. Po tomhle "překvapení" mě čeká pěkný poučný proslov. Myslím, že nebude tak pěkný, jako dlouhý.
Doběhla jsem do pokoje a v další vteřině jsme už byla natisknutá obličejem na okně… No co? Chtěla jsem vědět, co se to tam dole děje a jak jejich shledání probíhá. Nejdřív to bylo celkem v poklidu, ale potom se to začalo vyostřovat. Začali po sobě křičet. To nebylo zrovna to, co jsem chtěla, ale nevadí. Do konce týdně budou tihle dva spolu, o to se postarám.
Za chvíli jsme uviděla jenom odjíždějící zadek auta. Z přízemí se hned na to ozvalo zlostné prásknutí dveřmi a naštvaný křik mamky: "Mladá dámo, okamžitě ať jsi dole! Chci vědět, co tohle všechno mělo znamenat!"
"Ups," zatvářila jsem se jako andílek a pakovala jsem se dolů.
Druhá část... Co na ni říkáte?
Nechtěla bych být v její kůži. :D
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 ruia ruia | 22. july 2012 at 20:21 | React

Ještě a čím dál tím víc lepší :-)
a taky bych nechtěla být v její kůži, pokud se jí teda mamka nevrhne do náruče a bude opakovat: "děkuju"

2 Nerea Nerea | Web | 22. july 2012 at 22:22 | React

[1]: WOW. Dobře ty. :DDD *směje se a mlátí rukama do podlahy až pod stolem* :DD

3 Hanča Hanča | Web | 22. july 2012 at 22:30 | React

To se fakt dělá?:D Kruci. :d

4 Isa Isa | Web | 23. july 2012 at 8:57 | React

Tak to jo tohle. :D Trochu jsem čekala, že si padnou do náručí, ale asi jsem se spletla. :D Každopádně tahle část byla skvělá. Chudák Jammie, být na jejím místě, tak tam ani za nic nejdu. :DDD Těším se na další díl.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement