My Reflection in the Mirror ♣part 1

6. july 2012 at 9:32 | Nerea |  My Reflection in the Mirror
Co k tomu dodat... Něco, co bylo zamýšleno napsat jako jednorázovku se vymklo kontrole a já počítám, že bude mít maximálně deset kapitol. Ještě nevím, opravdu. Užijte si první kapču ;), Vaše Nerea
ˇˇˇ

♣part 1: Setkání v Nando's a Zoubek

Dneska je den mých sedmnáctých narozenin. Jdeme s mamkou do Nando's, protože je to ta nejlepší restaurace, jaká existuje.Asi bych se měla představit. Jmenuji se Jammie Nathalie Donnovanová. Dneska, 13. Června roku 2029 je mi sedmnáct let, z čehož plyne, že jsem se narodila roku 2012. Řekněme to tak, že jsem sice byla chtěné dítě, ale takové jaksi neplánované. Každopádně, můj táta se o mě nikdy nedozvěděl, a pokud máma říká, že je to tak lepší, tak jí věřím. Nechtěla bych svému tátovi kazit kariéru. Můj taťka je totiž člen jedné docela známé skupiny, která byla
roku 2012 na vrcholu všech hitparád. Můj taťka je Niall Horan, to proto mám to divný jméno Jammie, jako zkrácenina tátova druhého jména James.
S mámou bydlíme v Londýně a dnešek jdeme, jako všechny moje narozeniny, oslavit do Nando's.
"Jammie, makej!" zakřičela na mě máma zezdola.
"Už jdu!" křikla jsem na ni zpět. Hodila jsem na sebe světle modré obyčejné tričko a béžové roury. Na nohy jsem hodila tmavě modré konversky a stoupla jsem si na maličkou chvilku před zrcadlo. To, co jsem viděla, se mi zamlouvalo.
Na studené ploše zrcadla se odrážel obraz dívky s blonďatými dlouhými vlasy a šíleně modrýma očima. Její růžové rty byly roztažené do křivého úsměvu, který zdědila po mamce. Dívka v zrcadle měla na krku velká bílá sluchátka, od kterých vedl drátek k jejímu mobilu, který byl přecpaný písničkami. Pokud byste tuto dívku postavili vedle její mamky, tak byste moc podobností nenašli, teda až na blond vlasy, které zdědila po ní, ale kdyby, jste ji postavili vedle otce, tak není možné, abyste o ní řekli, že to není jeho dcera.
Popadla jsem bílou mikinu a pádila jsem dolů za mamkou do auta. Jen jsem nasedla a už se startovalo.
"Proboha, co ti tak trvalo, Jammie?" zeptala se mamka a protočila oči.
"Vždyť víš, že všechno nechávám na poslední chvíli," usmála jsem se na ni a ona mi věnovala jeden z jejích ztřeštěných a hlavně křivých úsměvů. Moje máma je šílená. Kdybyste ji se mnou někdy potkali na ulici, tak byste si řekli: To jsou ale kmošky! Jo, přesně. Moje máma vypadala pořád stejně mladě, ale co byste po ní chtěli, vždyť má jenom třicet sedm a její povaha se ani v nejmenším nedává srovnat s tou mojí. Moje máma je prostě třeštidlo… Heh… Já mám co říkat.
Dojeli jsme do Nando's a posadili jsme se k našemu stolu, který tady byl rezervován, protože jsem se za prvé, znala s číšníkem a za druhé, protože jsem tento stůl obývala každý den v bodě oběda a další přibližně tři hodiny potom. Mixovala jsem hudbu na notebooku. Nebo jsem se o to aspoň snažila.
"Čauvec, Jammie. Jako vždycky?" přihnal se k našemu stolu Davie.
"Ahoj, Dave. Bude to přesně jako vždycky," usmála jsem se na něj.
"Ale dneska ještě narozeninové překvapení," dodala ještě rychle mamka a já jsem se na ni usmála.
"Vy máte narozeniny, paní Donnovanová?" zeptal se překvapeně Dave.
"Ne, ale tady Jammie má sedmnáct," řekla pyšně, usmála se na něj a zároveň mě objala kolem ramen.
"Ale, mami, nemusejí to snad všichni vědět, ne?" udělala jsem psí kukuč a ona jenom zakňourala. Mému pohledu ala štěně nemohla odolat. Díky, za dokonalý přesvědčovací dar, tati.
"Dobře, dobře. Budu se mírnit," zadržovala smích.
Potom, co jsme si snědly oběd, mámě zavolali z práce. Máma je maskérka, a že jí to jde krutálně dobře. Mamka tedy musela valit pryč, ale nebyla jsem na ni naštvaná, protože jsem na podobné odchody zvyklá. A když ji to tolik baví… Moc jsem to neřešila. Máma se mi věnovala tak moc, jak mohla a já jsem jí za to byla moc vděčná.
Doprovodila jsem ji tedy k autu, kde jsem ji na rozloučenou políbila na tvář a poté, co jsem si vzala ze zadního sedadla tašku s věcmi, jsem jí řekla ahoj a dekovala jsem se zpátky do restaurace.
***
V restauraci jsem byla tak do pěti hodin večer a za celý den mixování jsem Daviemu udělala hodně tučnou tržbu. Naštěstí jsem si to mohla dovolit, ale jenom díky mámě, která vydělává dost na to, abychom mohly každý den jíst v restauraci.
Před tím, než jsem z restaurace odešla, tak jsem si skočila na toaletu. Po skončení jsem si umyla ruce a vydala jsem se zpět ke svému stolu, když jsem do někoho narazila.
Zvedla jsem své modré oči a podívala jsem se do očí, které byly navlas stejné, jako ty moje. Byly taky modré. Byly to oči dítěte zasazené v dospělém obličeji.
Stála jsem čelem k muži, kterému mohlo být asi kolem čtyřiceti. Pořádně jsem si ho prohlédla a zachytila jsem, že je oblečený do béžových kalhot s nízkým rozkrokem. Na nohách měl elegantní bílé boty. Měl oblečené zářivě modré tričko od Jacka Willse a na něm měl obyčejnou bílou mikinu. Jeho vzhled doplňovaly krátké barvené blonďaté vlasy.
Ve chvíli, když jsem ho uviděla, tak jsem si pomyslela, že se dívám do zrcadla. Problém byl ale v tom, že když se dívám do zrcadla, tak vidím úsměv a jiskřičky v očích, ale když se podívám na něj, tak nevím ... Je nějaký divný.
"Jste v pořádku?" zeptala jsem se a podívala jsme se na něj skrz moji blond ofinu.
"To byc se spíš měl ptát já tebe, ne?" podotkl a zvedl jeden koutek úst do křivého, smutného úsměvu.
"Ale já jsem nemyslela fyzicky. Spíš jsem myslela, jestli vás něco netrápí," odhrnula jsem vlasy na stranu a sledovala jsem, jak pokýval hlavou a s tichým "nashle" mizel z Nando's pryč. Odjel ve velkém land roveru.
Sledovala jsem pohledem jeho auto, než zajelo do zatáčky, potom jsem se ke svému místu v restauraci, kde jsem si sbalila věci a poté jsem se vydala zaplatit tu dost vysokou sumu, kterou jsem tady za celé odpoledne nastřádala a že nebyla zrovna nejmenší.
"Hej, Davie!" zavolala jsem na číšníka.
"Ano, Jammie?" zvedl hlavu od učetnictví a nahodil blýskavý úsměv, který mě měl oslnit. Abyste byli v obraze, tak Davie už po mě nějakou dobu jede, ale ještě nikdy mě neoslovil ve smyslu, že by se mnou chtěl někam zajít. A i kdyby se to stalo, tak bych ho stejně musela odmítnout, protože ho mám ráda jenom jako kamaráda. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak bychom vypadali jako pár a ani nechci. Navíc jsem už nějakou dobu pokukovala po jednom velmi šarmantním kudrnáčovi, který se poslední týden potuloval po parku. Bylo zvláštní, že jsem na něj narazila vždy ve stejnou dobu na stejném místě. A to jsem do toho parku chodila vždycky dřív než on.
Vzala jsem si tašku s věcmi a zaplatila jsem, a že to nebylo zrovna málo. Rozloučila jsem se s Daviem a s posledním pohledem věnovaným právě udělanému dozlatova usmaženému kuřeti jsem se odebrala ven, do ulic Londýna.
***
Byl tady zase. Zase se jen tak "náhodou" ochomýtal kolem. Já jsem zase seděla s roztaženým oťasem. Poslouchala jsem výsledky mojí několikati hodinové práce a vychutnávala jsem si ten pocit pyšnosti, který jsem cítila sama k sobě. Dnešní práce byla opravdu vynikající.
Chtěla jsem pokračovat ve zdokonalování nahrávky, ale zastavilo mě něco chlupatého, co se mi otřelo o levou ruku. Seděla jsem na betonové zídce, na kterou jsem si rozložila notebook a noty. Moje ruce byly v úrovni mého pasu, takže tam mohlo cokoli chlupatého lehce dosáhnout. Levou ruku jsem moc nepoužívala, protože jsem pravačka, ale i tak mě to hodně vyvedlo z míry.
Trhla jsem sebou, rychle jsem si strhla sluchátka z uší, pozastavila jsem nahrávku a podívala jsem se na důvod mého znepokojení.
O moji levou ruku se otírala běloučká kočička s velkýma čistě modrýma očima. Byla nádherná.
"Zlatko, co tady děláš tak sama?" položila jsem jí potichu moc důležitou otázku. Asi bylo divné, povídat si s kočkou, ale mě to přišlo správné. Pohladila jsem ji po hřbetě, po hlavičce a potom jsem si ji vzala do náručí. Byla neskutečně heboučká a roztomile se o mě pořád otírala hlavičkou.
"Zoubku?!" ozvalo se volání mladého mužského hlasu a koč… kocourek v mém náručí otočil hlavu za zvukem, ale rozhodně se mu nijak nechtělo hnout z mého klína a tak jsem se zvedla ze zídky, jednou rukou jsem schovala noťas i noty a vydala jsem se za tím, kdo se sháněl po tomhle zlatíčku.
Neušla jsem ani pět metrů a už jsem uviděla majitele Zoubka? No, je jedno, jak se ten kocourek jmenuje, protože pro mě to bude jenom Zlatko. Majitelem Zlatka byl právě ten kudrnatý asi osmnáctiletý mladý kluk, kterého jsem tady vždycky potkávala. Ten, který se mi vždycky tak moc líbil.
ˇˇˇ
Líbilo se vám to?
Kdo bude majitelem Zlatka/Zoubka?
 

3 people judged this article.

Comments

1 Mišulka Mišulka | Web | 6. july 2012 at 11:07 | React

úžasný příběh :) moc se těším n apokračování :)
a řekla bych že majitel kocourka bude Niallův syn :)

2 Isa Isa | Web | 7. july 2012 at 22:50 | React

Zatraceně moc se mi to líbilo. :)
Majitelem Zlatka bude syn Harryho. Aspoň myslím, když má ty kudrnaté vlasy. :D Těším se na další díl. :)

3 Nerea Nerea | Web | 8. july 2012 at 0:45 | React

[1]:[2]: Děkuji vám oběma za koment!
Iso: Máš pravdu :D

4 Hanča Hanča | Web | 8. july 2012 at 1:36 | React

Páni, píšeš vážně nádherně. Jak příběh, který je sám o sobě úžasně nápaditý, tak celkově je to slohově moc pěkný. Úplně skvěle se to čte. Máš vážně talent, poklona!:)
A myslím, že to bude syn Harryho. Hehe. :D
A btw, ještě máš nádhernej blog, chvály není nikdy dost. :D

5 Nerea Nerea | Web | 8. july 2012 at 10:17 | React

[4]: Juj.. Tolik chváli najednou si snad ani nezasloužím, ale i tak ti moc děkuji... Chvála vždycky potěší ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement