Kapitola 12.:Následky druhého rozhovoru

15. april 2012 at 12:45 | Nerea Moore |  Halo
Je tu další kapitolka, kterou jsem dopsala dřív, než jsem si vůbec myslela, že ji dokončím, jelikož mi jaksi scházela inspirace, ale mix písniček to hravě napravil. Doufám, že se vám bude líbít. Své názory (ať už jakékoli) pište do komentů. Moc to ocením, Vaše Nerea

Z předchozí kapitoly: Naštvaně jsem si odfrkla, hodila jsem sebou na gauč a založila jsem si ruce na hrudi. Na to, že mě čeká ještě jeden rozhovor, tentokrát tisíckrát horší než ten, který jste teď zažili, jsem měla náladu celkem pod psa a to se mi normálně nestává.
§§§


Kapitola 12.: Následky druhého rozhovoru

"Dobrý, Roxanne?" zeptala se mě opatrně Ellise, která si ve chvíli, kdy přišla na to, že jsem už neškodná, přisedla ke mně. Z holek jsem ji měla si nejradši, a kdybych byla kluk, tak bych asi určitě chtěla právě ji.
"Jo jasně…" zamumlala jsem, složila jsem hlavu do dlaní a zhluboka jsem se nadechla. V celé místnosti bylo nesnesitelné ticho a tak jsem se natáhla pro ovladač a znovu jsem zapnula film. Mě to k ničemu nebylo, ale nechtěla jsem jim rušit zábavu.
Potom jsem si stoupla, otočila jsem se na Ellise, ta mě objala a lítostivě se na mě podívala. Moc dobře věděla, co mě teď čeká.
Pokývala jsem hlavou a bez jediného slovíčka jsem se vydala do otcovy pracovny.
***
Věřte mi nebo ne, ale tak hektický rozhovor jsem už nějakou tu dobu nezažila. Otec na mě řval všechno možné, od toho, co je moje chyba a od toho, co si myslí, že je moje chyba. Každopádně my vyčetl všechno, na co přišla řeč. Nebylo to od něj vůbec pěkné. Necítila jsem se po tom dobře, a jelikož jsem se nemohla ani slovně bránit, tak jsem byla docela dost na dně. Svého otce mám ráda, ale aby na mě takhle křičel a aby mi vyčítal smrt mámy, je na mě už moc. Byla jsem z něj zklamaná, protože, i když jsme se spolu moc nebavili, tak to byl vždycky můj otec, ale dnes už nevím.
Vypotácela jsem se z kanceláře. Před otcem jsem nedala znát ani jeden pocit, ale jakmile jsem byla z jeho dohledu, tak jsem se tak trošku zhroutila. Svezla jsem se po zdi na zem, ale naštěstí jsem už byla v naší části domu, takže mě nemohly vidět kamery, která má otec ve své půlce domu snad všude.
Začala jsem se třást. Jak mi mohl vyčíst něco takového, vždyť mamčina smrt byla jenom nehoda. Nemohla jsem za to, že jsem tu havárku jako jediná přežila a to jsem měla ještě štěstí, že jsem neochrnula.
Proč mi to dělá mami? Zvedla jsem hlavu k nebi. Neviděla jsem nic než strop, ale věřila jsem, že se na mě máma dívá, že mě chrání, a že mě kontroluje. Věřila jsem, že se na mě dívá, a že je na mě pyšná. Když jsem byla menší, dávala jsem si za vinu, že umřela, ale teď když je mi osmnáct vím, že bych to nemohla změnit. Vím, že už jí nepomůžu a tak se snažím žít naplno, protože kdo ví, jestli tohle není náš poslední den na zemi.
Začala jsem popotahovat, ale než mi stihla vytéct jedna jediná slza, tak se ozvaly kroky. Rychle jsem si vytřela slzy z očí, postavila jsem se a se skloněnou hlavou jsem se vydala do ateliéru. Nutně potřebuju odreagování a malování mi v takovýchto chvílích nehorázně pomáhá.
Kroky se přibližovali ke mně, stejně jako já k nim. Doufala jsem, že to je jedna z holek, protože ty byly na tyhle mé stavy vcelku zvyklé. Vždycky mě nechali jít do ateliéru, ale před tím mě vždycky hromadně objaly. Byla jsem jim za to nehorázně vděčná.
Kroky se náhle zastavily a tak mi bylo jasné, že ten, kdo tudy právě prochází, není nikdo z holek, protože každá z nich by mě běžela rovnou obejmout, takže to musel být buď Zayn a nebo některý z těch ubožáků, kteří si neprávem říkají přátelé.
Maličko jsem zvedla hlavu a skrz oponu vlasů jsem se podívala, kdo tam tedy stojí. No jasně, tohle se může stát fakt jenom mě. Nestál tam nikdo jiný, než Harold Styles.
Uhla jsem pohledem a co nejvíc natisknutá na stěnu, tak abych se ho ani mikročásticí nedotknula, jsem se vydala z dohledu jeho prolhaných očí.
Než jsem kolem něj ale stihla projít, tak mě chytil za ruku, konkrétně za nadloktí. Měl celkem silný stisk a tak jsem se musela zastavit. Podívala jsem se, jak mě drží a snažila jsem se co nejrychleji vykroutit. Nechci, aby mě viděl brečet.
Je vám asi jasné, že to byla marná snaha. Prostě byl tak silný, že jsem se z jeho sevření neuvolnila ani o píď. Podívala jsem se tedy do země. Neměla jsem potřebu vypovídat se právě jemu. Na to on ale nedbal. Upřeně mě sledoval, zvedl druhou ruku a maličko mi zatlačil prsty do brady, čímž ji zvedl a s ní i celý můj obličej, takže mu byly vystaveny na obdiv moje červené tváře, umazaná líčka, rozmazané líčení a krví podlité oči.
Když to uviděl, tak se zamračil. Pak udělal něco, co mě tak trochu zaskočilo. Pohladil mě pravou rukou po tváři, uvolnil své sevření a místo toho mi věnoval medvědí objetí.
No a co já? Já jsem to už dýl nevydržela. Prostě jsem se mu rozvzlykala na rameni. Už jsem neměla sílu ani na to, abych se udržela na nohou a nebýt toho, že mě podpíral, tak bych skončila na zemi.
Utěšoval mě, hladil mě po zádech a šeptal m uklidňující nesmysly do ucha. Já jsem mu zabořila hlavu do hrudi a vdechovala jsem jeho vůni, ta mě pomalu uklidňovala, a když moje vzlyky ustaly, tak mě Harry vzal do náručí a odnesl mě do mého pokoje, kam měl zakázáno chodit. Uložil mě do postele, zabalil mě do deky, dal mi pusu na čelo, což jsem jaksi nechápala a potom chtěl odejít, ale já jsem nechtěla zůstat sama. Jeho vůně mě uklidňovala a mě bylo jasné, že dneska bych bez opory neusnula a tak jsem ho zastavila.
Chytila jsem ho za ruku a zatahala jsem s ní směrem k posteli. Harry se na mě ohlédl, a když uviděl němou prosbu v mých očích, tak si vyzul boty, obešel moji velkou postel, odkryl peřinu a lehnul si ke mně.
Ležel na druhé straně postele čelem ke mně, ale já jsem ho potřebovala cítit. Potřebovala jsem cítit něčí dotek, potřebovala jsem cítit jeho dotek, který mi přinášel pocit bezpečí. A tak jsem se k němu přiblížila. On mě jenom tiše pozoroval a to jsem brala jako souhlas. Zatahala jsem ho za tričko, a když si lehl na záda, tak jsem se mu stulila na hrudi. Přitáhla jsem si jeho tričko k sobě a jednu nohu jsem si položila mezi ty jeho. Bylo vidět, že se trochu napjal, ale když jsem se potom už nepohnula, tak se uvolnil.
Podívala jsem se mu do očí. Hledala jsem v nich odpověď na otázku: proč? Proč to dělá? Proč se o mě tak stará? A viděla jsem v nich jenom to, že mě má rád a taky lítost. Ať už jako kamarádku, nebo jako lásku. Byla jsem mu vděčná, za to, že toho, že si mě nevšímal, alespoň lituje.
Spokojeně jsem zavrněla a s posledním pohledem do jeho očí jsem usnula stočená na jeho hrudi a v jeho náručí. Důležité bylo, že to byla JEHO náruč.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Alča Alča | 15. april 2012 at 13:39 | React

Je fakt škoda, že se takhle chytla s otcem, ale co už, to by ji Haryy nemohl utěšit :-D Hlavně se těším, co zase vymyslíš za pokračování :-)

2 Liѕα Fαrƒαllα ᶫᵒᵛᵉᵧₒᵤ Liѕα Fαrƒαllα ᶫᵒᵛᵉᵧₒᵤ | Email | Web | 15. april 2012 at 20:51 | React

na blogu je důležitá zpráva...

3 She^^Rebel She^^Rebel | Web | 16. april 2012 at 15:36 | React

Dělávala jsem v gimpshopu:) Teď se snažím naučit ve photoshopu:)

4 Isa Isa | Web | 18. may 2012 at 19:14 | React

Tak tímhle dílem se mi ten táta dost zhnusil. Jak jí může dávat za vinu smrt její mamky? To je nesmysl. Teda ne ta povídka, ta je úžasná, jen ten charakter toho táty. :-D Jdu číst dál. Je to úžasný.

5 Eliss Eliss | 21. may 2012 at 21:52 | React

Týjo tak to mě pěkně potěšilo, že ji Harry podpořil :)Moc se mi líbial tahle kapitola :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement