16. kapitola: Patron Amar

20. april 2012 at 14:51 | Nerea Moore |  Lucem Vitae
Je tu další kapitolka Lucem Vitae, konečně. Odhodlala jsem se a konečně jsem ji dopsala. Doufám, že se vám bude líbi, ale jelikož mi dneska není bůhví jak dobře, tak mi prosím odpusťte případné chyby. Užijte si to, Vaše Nerea.
P.S. Prosím, veškeré vaše názory, prosím, pište do komentářů!!!! O.O *smutně koukám*

Z předozí kapitoly: Potom jsem se otočila na Severuse a nevině jsem se usmála. Ten na mě jenom hleděl.
"Jaké je heslo vašeho rodu, Ellise?"
"Pokud ti něco stojí v cestě, nezabíjej, jen pomalu nič."

§§§

16. kapitola: Patron Amar

Chvilku na mě ještě hleděl, ale potom jsem si všimla, že má na roztržený hábit. Došla jsem k němu a sáhla jsem mu na ruku v tom místě. Jen jsem se ho dotkla a on se syknutím ucukl. Podívala jsem se na svoje prsty. Byly od krve.
"Jdeme," řekla jsem a pomalu jsem ho táhla za ruku za sebou. Mířila jsem do stejné místnosti, do jaké jsem vzala i Siriuse. Do Komnat y splněných přání, nebo taky do Komnaty nejvyšší potřeby. Do komnaty, která se zhmotní do podoby toho, co právě potřebujete.
Když jsem přišla ke zdi ve třetím patře, pustila jsem Severuse, který se na mě díval jako na blázna, když jsem si začala nahlas povídat, co že to vlastně potřebujeme.
"Jsi blázen, nebo co?" ozval se naštvaně Sev, když jsem podruhé prošla kolem zdi, kde se měly objevit dveře do komnaty. "Hele, nedělej si ze mě fór…" a zklaplo mu, protože jsem zrovna potřetí prošla kolem stěny a tak se na ní začali objevovat dveře. Pro toho, kdo to vidí poprvé, je to zážitek naprosto neskutečný, ale pro mě to byla skoro denní rutina.
Severus zamrzl na místě a jenom se vykuleně koukal na ty dveře.
"Tak jdeš?" zeptala jsem se ho s uličnickým úsměvem na tváři. Šibalsky jsem na něj mrkla a potom jsem vzala za kliku. Už jsem chtěla zavřít dveře, když do nich zvenčí zatlačil Severus. Bylo mi jasné, že sem nechce jít, ale je to rozhodně lepší než stát na chodbě.
Když vešel, tak se na mě udiveně podíval. Stál v zelené místnosti s vysokými okny, přes které sem prostupovalo světlo. Byly tady dva páry sametových křesel, obrovská knihovna, která obklopovala skoro všechny stěny. Tento pokoj byl kopií Zmijozelského pokoje, který se nacházel, stejně jako modrobílý pokoj, u mě doma.
Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla jsem si. Nemáme tolik času. Nezdržovala jsem se tedy a zatlačila jsem Severuse k jednomu z křesel. Když se posadil, tak jsem došla k jedné skříni, ve které se, hned po zamyšlení nad mým přáním, objevilo pár léčivých lektvarů a mastí.
Vzala jsem lektvar proti infekci a proti magickému poškození a taky hojící a tišící mast. Tyto dvě masti jsem smíchala v nějakém kalíšku a vyrazila jsem zpět k Severusovi.
Vrazila jsem mu do ruk lektvary. "Vypij to," řekla jsem hlasem, který nesnesl odporování. Severus si k lektvarům přičichl, a když zjistil, o jaký lektvar se jedná, tak je oba vypil na ex. Jenom jsem se pousmála.
"Sundej si hábit," poručila jsem. Pozvedl obočí. "To seš tak natvrdlej? Potřebuju ti ošetřit tu ránu," ukázala jsem na jeho pravou ruku.
"To není potřeba," dělal hrdinu, ale když jsem se té rány znovu dotkla, tak zasyčel a ucukl. "Dobře, dobře," souhlasil nakonec.
***
Když jsem mu ošetřila škrábanec, tak si zpět oblékl košili, svetr a hábit. Všechno toto oblečení si musel sundat, abych se k té jeho ráně vůbec dostala. Naštěstí ten škrábanec nebyl tak hluboký, abych se pustila do šití a tak jsem mu to jenom namazala a obvázala jemným obvazem.
"Díky," pípl a nejistě se podíval do mé tváře.
"V pohodě," usmála jsem se.
"Proč si to vlastně udělala?" zeptal se tentokrát jistěji.
Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím. "To přátelé dělávají."
Zamračil se: "Ale my nejsme a nemůžeme být přátelé."
"A to jako proč?" zeptala jsem se, ale odpovědi jsem se ne a ne dočkat. "Myslíš, že nemůžeme být přátelé, jenom proto, že se snažíš přidat k Voldemortovi?" zeptala jsem se a sledovala jsem jeho reakci.
Zamračil se a jeho pohled se stal smrtelně nebezpečný. "Jak o tom víš?" zeptal se ledově chladným hlasem. Mrazilo mě z něj po zádech, ale kdyby došlo na souboj, tak bych ho rozmetala.
"Je celkem lehké zjisti, kdo tady na škole sympatizuje s Voldemortem a kdo už členem jeho "gardy" je," usmála jsem se lišácky. Byla jsem pořád klidná, protože, ať už by na mě zkoušel jakoukoli magii, je celkem možné, že se mu to ani nepovede.
"Jak ty o tom můžeš něco vědět? Jsi tu na škole sotva dva měsíce," zeptal se stále zamračeně.
"Řekla bych, že asi jednoduše anebo taky prostě znám Voldyho tak dobře, že vím, o co se snaží," tentokrát jsem se arogantně usmála. Měla jsem už dost neustálého podceňování.
"Jak ty to můžeš vědět?" zeptal se znova.
"Před tím, než ti to řeknu, tak ti dám ještě jednu takovou malou nabídku," odmlčela jsem se. "Pokud chceš, můžu tě naučit všechno, co vím já. Všechno, co ví on a ještě víc."
"Nemůžeš mě toho naučit více než on," zkonstatoval.
"Chceš se vsadit?" povýšenecky jsem se usmála.
"Dokaž to."
Podívala jsem se na něj. Zavřela jsem oči a místnost se přeměnila na prázdný mramorový sál. Pohledem jsem ho vyzvala, ať si stoupne na jeden konec a já jsem se vydala ten druhý.
Když jsme stáli naproti sobě, tak jsem vytáhla hůlku. Jistěže to byla ta Merlinova. Namířila jsem hůlkou na něj a než jsem se nadála, tak i on měl vytaženou hůlku. Ale já jsem mu nechtěla ublížit, pouze jsem vyčarovala Patrona.
Na mysli mi vytanula vzpomínka na Toma, když jsme se poprvé políbili, ale za chvíli ji z vlastní vůle nahradila jiná. Byla to vzpomínka na den, kdy jsem Siriusovi vyprávěla o svém životě. Byla to vzpomínka, ve které mě k sobě tiskl na křesle a vdechoval moji vůni. "Expecto patnomun," potichu jsem vyslovila kouzelnou formuli a potom už jsem jenom sledovala, jak se místnost ozářila teplým bílým světlem, které ale trhalo oči. Když počáteční vlna opadla, tak se před Severusem objevil jednorožec. Ladně kolem něj proklusal a zahřál mu do ucha.
"Amare, pojď sem," poprosila jsem jednorožce. Zareagoval, protože v něm byla taková síla, až si to nikdo nedokáže představit. Amar je něco jako ztělesnění Merlinovi duše, a když potřebuji poradit, tak se mnou komunikuje v myšlenkách.
Amar se o mě otřel. Mohla jsem cítit pulzující energii a teplo. "Co teď dělá Tom?" zeptala jsem se jej.
"Snaží se přijít na to, jak to, že cítí tvoji energii, tvoji duši pořád ve světě živých," zařehtal Amar.
"Děkuji ti, Amare. Pozdravuj matku a otce, ano?" požádala jsem jej.
"Ty víš, že nesmím," sklonil hlavu.
"Ale pokud si to rozmyslíš," usmála jsem se na něj a on jen vesele zařehtal a v oparu bílé mlhy znovu zmizel.
Poté jsem se podívala na Severuse. "Tak co? Stačí ti to?"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Tereza Tereza | 23. april 2012 at 13:27 | React

Jsi úžasná spisovatelka jen tak dál... :-) Miluju LV je to perfektní :-D

2 Nerea Nerea | Web | 23. april 2012 at 14:21 | React

[1]: Díky Terez :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement