Kapitola 1.: Oblíbené místo

20. march 2012 at 20:32 | Nerea Moore |  Halo
Takže, děcka. Je tu první kapitola nové povídky - fanfikce na One Direction. Takže, Roxy si žije celkem spokojený život a zrovna je na svém nejoblíbenějším místě v Londýně, když ji ze skládání vyruší Narušitel s velkým zubákem na tváři. Doufejme, že se vám bude první kapitolka líbit. Pokud jo písnite. No, každopádně je to jen taková vedlejší kapitolovka, protože chci rozhodně dopsat Lucem Vitae. Užijte si ji, Vaše Nerea. :D




Kapitola 1.: Oblíbené místo


Šla jsem po jedné zapadlé cestičce v jednom parku, skoro v centru Londýna. Bylo mi tu příjemně. Nikdo sem nechodil a to i přes to, že právě tady bylo tak nádherně.
Došla jsem k cíli své každodenní cesty za klidem. Konečně jsem se dočkala toho blahosklonného klidu, který mipřináší ticho přírody, zpěv ptáků a svit slunce.
Sedla jsem si na svoji lavečku, kterou jsem si patřičně a nezvratně označila svými iniciály R. S. A. To jako Roxanne Sarah Andersonová. Moje jméno je mým darem i prokletím, protože jméno Anderson je v britském i celosvětovém showbyznysu jedno z těch nejznámějších. Je to to jediné, co na svém životě nesnáším a to spolu s tím zlým, co mi přináší.
Můj otec je totiž Matthew Anderson. Ano, přesně ten. Mým otcem je vlastník toho nejexkluzivnějšího, nejbohatšího a hlavně nejžádanějšího studia vůbec. To znamená, že jsem neskutečně prachatá a lidé se se mnou přátelí jen a pouze kvůli mému údajnému vlivu na otce, který je ale naprosto smyšlený.
Jsem ráda, když svého otce vidím jednou, maximálně dvakrát do týdne a když s ním trávím alespoň své narozeniny. Kromě jednoho společného dne v roce, se s ním vídám jen na nějakých akcích, večírcích, různých předávání cen a na oslavě jeho narozenin. Avšak před médii si hrajeme na vzornou rodinku a to i přes to, že moje maminka před pěti lety umřela.
Ne, vzpomínky už jsou za mnou. Jak mamka vždycky říkala: "Nehleď na minulost, ani na budoucnost, ale užívej si přítomnosti, protože ta ovlivňuje jak minulost, tak budoucnost."
A tak nehledím na to, co bylo, ani na to, co bude. Vždy se snažím zabývat přítomností a život žiju naplno. Nejsem žádná pařmenka, jen si užívám hudby, ať už jakékoli, hlavně musí být dobrá. Občas si dám nějaký ten drink nebo dva, ale všeho s mírou.
Dalo by se říct, že jsem taková hodná holčička, ale to není tak úplně pravda, protože, když chci, dokážu být horší než sto čertů s ďáblem dohromady.
Tak tedy, usadila jsem se na svoji lavečku uprostřed javorů a bříz. Nebyla k ní jiná přístupová cesta, než ta, kterou jsem se sem dostala já.
Bylo to tu nádherné. Stromy jakoby dělali bariéru mezi zvuky okolního světa a tichem přírody a přesně to jsem milovala. I přes to, že dnes svítilo slunce, tak jsem seděla ve stínu a to nejenom díky stromům, ale i díky menší stříšce, která chránila lavečku proti nepřízni počasí tak, že jsem zde mohla sedávat i v dešti, i v zimě ve sněhu.
Bylo mi tu krásně a stejně jako každý den jsem si vytáhla kytaru z pouzdra. Pouzdro bylo kožené, ale polepené spousty nálepek s názvy měst a států. A to nejenom těch evropských. Úplně uprostřed pouzdra byly zlatě vyraženy iniciály. Tentokrát S. A. A., jako Sarah Amanda Andersonová. Toto pouzdro jsem, spolu s kytarou, nosila skoro všude, a to i přes to, že jak pouzdro, tak kytara byly už ohmatané od neustálého hraní.
Byla to vlastně jediná osobní věc - vzpomínka na mámu. Teda, když nepočítám fotky.
Vytáhla jsem tedy kytaru z pouzdra, byla nádherná. Hezčí jsem v životě neviděla a to jsem měla tu čest vidět ty umělecky nejcennější. Dělal ji mamčin táta, tedy můj dědeček. Bylo to jeho nejlepší dílo vůbec. Nebyla to žádná, sériově žlutá kytara, ale byla jiná, zvláštní, neobyčejná. Byla z tmavého dřeva, které dobře zvučilo. Z tohoto dřeva byly odřezány plíšky v zajímavém, jakoby krajkovém vzoru. Tento vzor byl ale o něco světlejší, a tak to dokonale sedělo. Pokud by tuto kytaru někdo věnoval hudebnímu muzeu, dozajisté by to byl ten nejcennější kousek, jaký tam v životě měli, protože byla drahá jak v penězích, tak i po citové stránce. Teda alespoň pro mě.
Pohodlně jsem se usadila a shodila jsem ze sebe kožený batoh, bez kterého bych nevytáhla paty z baráku, teda z vily. Byli v něm schované jak mé kresby, tak i malby, akvarely, dokonce i nějaké ty základní výtvarné potřeby. Byl v něm také foťák, můj oblíbený. Ale měla jsem tam schovaný i notes s vlastní hudbou. Byly v něm melodie, slova, ale i pár hotových textů, které jsem spolu s mojí kapelou Rose hrála ve zkušebně.
Z batohu jsem vytáhla právě tento notes. Rozevřela jsem jej na patřičné a dala jsem se do hraní mé nejoblíbenější, pořád ještě nedodělané skladby, kterou jsem začala tvořit s mamkou.
Otec nikdy nechtěl slyšet mou hudbu, protože jsem mu tak moc připomínala mamku, že se na mě nemohl už ani dívat. Od mamčiny smrti jsem před ním nehrála, nepřál si to. Dokonce chtěl mamčinu kytaru zamknout do sejfu, abych se jí nemohla ani dotknout, ale přemluvila jsem ho.
Začala jsem hrát první první sloku, obyčejně neobyčejnou melodii. Byla výjimečná a krásná, protože v jednoduchosti je krása. Chvíli jsem hrála, jenomže pak noty končily. Nemohla jsem přijít na pokračování už notnou dobu. Už pět let se snažím a ani ťuk. Pracuji na ní skoro každý den, snažím se, ale nepřichází to. Zatím jsem nepřišla na tu správnou inspiraci. Celých pět let jsem nenapsala ani notu. Hrůza.
Znovu jsem si ji začala přehrávat. Byla jsem už skoro u konce, když se na cestě k místu, kde jsem právě seděla, ozvaly tiché, lehké a rychlé kroky. Pár keřů zašumělo, jelikož se o ně dotyčný, nebo dotyčná, otřel, protože tudy nechodil tak často, aby se jim uměl vyhnout. Hrála jsem dál a doufala jsem, že když mě uslyší, tak odejde, ale nestalo se. Zvedla jsem hlavu a pak to přišlo.
Okouzlení. Jen, co vešel na moje místo, a když říkám vešel, myslím tím, že vešel. Byl to on, kluk.
Zahlédla jsem v jeho tváři překvapení, když mě uviděl. Jeho světlou tváří se mihlo udivení, potom úlek, ale nakonec nasadil zářivý úsměv od ucha k uchu, který by mě jistě ohromil, kdybych na podobné ksichty nebyla zvyklá. Ale i přes to, že se usmál, tak jeho oči zůstali smutné, zadumané. Nesmál se celou duší. Měl opravdu krásné oči. Takové zvláštní. Modro-šedozelené. Opravdu zvláštní směsice barev, ale slušelo mu to. Pohodil hlavou a jeho hnědé vlasy se mu zavlnily kolem obličeje. Byly dlouhé, husté a roztomile vlnité.
Jeho vlasy, oči i veliký úsměv z něj dělali totálního krasavce, prostě muže, kterému byste s radostí podlehly. Naštěstí jsem byla proti takovým, jako je on opravdu imunní. Nemám ráda krásný kluky, kteří jsou namyšlení. Nemám ráda kluky, kteří o mě zavadí pohledem jenom proto, že jsem byla "tatínkova holčička". Dcera pana Andersona. Neměla jsem tyto tipy ráda.
Chcete pokračování??
Jak přijme Roxy Narušitele?? Kdo jím bude už asi víte... Vyžene ho Roxanne ze sého oblíbeného místa???
Dozvíte se v příští kapitole, Vaše Nerea. =D
 

1 person judged this article.

Comments

1 alca alca | 20. march 2012 at 20:47 | React

Povedlo se ti to Nereo...těším se na pokračování :-D

2 Nerea Nerea | Email | Web | 20. march 2012 at 23:03 | React

:-D

3 Lejla ♥ Lejla ♥ | 1. may 2012 at 14:53 | React

Moc děkuju za pochvalu ;) Koukám, že začínáš psát o 1D a musím říct, že první kapitola se ti vážně povedla :) Jdu číst dál :)

4 Isa Isa | Web | 18. may 2012 at 17:25 | React

Tak to je super povídka. Dneska nejspíš nestihnu přečíst všechny díly, protože chci ještě psát svojí povídku, ale teď si prostě musím jít přečíst další, jinak to nedám. :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement