Prolog - Do Úschovy

5. november 2011 at 12:32 | Nerea Moor |  Lucem Vitae

Prolog - Do Úschovy

Takže, prolog. Je trochu kratší, ale doufám, že se i tak bude líbit. Pěkné čtení, Nerea.



Prolog - Do úschovy

Konečně jsem došla do Brumbálovy kanceláře. Cesta hradem byla dlouhá, ale pamatovala jsem si ji jako své boty. Řekla jsem heslo "banánky v čokoládě" a za chvíli už jsem stála před Albusem.
"Buď zdráv, Albusi. Můj drahý příteli," pozdravila jsem pokorně a s úctou starého muže, který seděl za velkým stolem.
"Oh... Buď zdráva Ellise. Vždycky mě překvapíš a to už se dlouho nikomu nepovedlo," oplatil mi milým hlasem Brumbál a pokynul mi, abych si sedla.
"No, Albusi, zdráva už posledních osm let nejsem a navíc už nadešel můj čas. A proto jsem tady," konstatovala jsem klidným hlasem a sedla si na křeslo před Albusovým stolem. Moje nohy už dávno nejsou takové, jaké bývaly za mlada.
"Já vím, má drahá. Co potřebuješ? Je mi jasné, že tu nejsi jen na přátelské návštěvě," odtušil Albus a podíval se mi do očí.
"Jsem tu proto, abych u tebe uschovala svou hůlku. A taky chci, abys mě za šestnáct let znovu přijal na školu," sdělila jsem mu svoji prosbu.
"S tou hůlkou počítej, ale jak tě mám za šestnáct let přijmout na školu, když už nadešel tvůj čas?" zeptal se nechápavě. Albus Brumbál věděl vždy všechno, až na věci týkající se mé osoby. Byla jsem pro něj vždy záhadou a proto jsem byla jediná osoba, která ho dokázala překvapit.
"Našla jsem jiný způsob, jak ho v dalším žvotě najít a zabít. Ty víš, že to musím udělat, ale chci ti zde nechat tento medailon. O tom, že ho zde budeš mít vím jen já a proto mě lehce poznáš," řekla jsem a odepla jsem si medailon z krku a položila jej ne desku stolu.
"Ale, to je... To je..." zkoktal se Albus, je vidět, že ho dokážu opravdu pořádně překvapit.
"Ano, to je Ambrosius Lotos, medailon, který se u nás v rodině dědí po generace. Jeho prvním nositelem byl Merlin, který ho také sám vyrobil," objasnila jsem původ medailonu s hrdostí v hlase.
"Oh, ano. Slavný a ztracený Ambrosius Lotos," opakoval obdivným hlasem Brumbál a jemně jej vzal do ruky. Je pocta vidět Merlinův medailon, natož se ho dotknout alespoň jednou v životě. Albus je opravdu poctěn, jelikož jsem mu ho dala do rukou asi na šestnáct let.
"Ctela bych ho u vás schovat Albusi. Je ro mě životně důležitý," prosila jsem Brumbála.
"Dobře, uschovám ho u sebe dokud se nevrátíš a neřekneš si o něj," souhlasil Albus.
"Ještě jednou děkuji Albusi. Děláte toho pro mě opravdu mnoho," poděkovala jsem. "Teď už, ale opravdu budu muset jít. Krásné dny, příteli," rozloučila jsem se. Potom jsem vytáhla Bezbolestný jed - muj vlastní výtvor, vypila jsem lahvičku a už se víckrát mé staré rty nenadechly.
V tu cvíli, když přestalo té staré ryšavé paní být srdce, ozářila celou místnost jesná bělostná zář a její stářím svraštělé tělo zmizelo s lehkým závanem větru do noci.
V tu chvíli se na prahu Jezerní vily objevil košík s malým dítětem. Plavovlasou holčičkou s fialovýma očima, která se jmenovala Ellise Whiteová.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement